Venice Beach

Zamračeně jsem vystoupil z taxíku, ignoroval řidičovu snahu mi popřát dobrou vlnu, nechal mu bankovky na sedadle a naprosto nespokojeně zůstal stát na rozlehlé kolonádě rámované palmami a nekonečným pískem. Tak tohle byl úlet. Co jsem si myslel? 
Kolem mě se prohnala partička lidí v plavkách a s prkny v ruce, vážně to bylo jako v nějaké podělané komedii ze střední školy, ještě jsem čekal, že začnou zpívat a já se na té palmě rovnou oběsím. Rozešel jsem se někam směrem k moři, horký písek mi padal do černých vansek a nebyl to rozhodně stejně skvělý pocit, jako když napadl čerstvý sníh, ozvalo se staré známé měkké křupnutí a já věděl, že je všechno tak, jak má být. Ne, fakt ne. Zvedl jsem hlavu a zadíval se do pálícího slunce, načež jsem si na hlavu protestativně natáhl kapucu od černé mikiny a zamračil se ještě víc. Nevím, nad čím jsem přemýšlel, když jsem si kupoval letenku zrovna sem. Jako jasně, když jsem přijel na letiště a zmatené holce na recepci řekl, že chci prostě někam letenku a je mi fuk kam, asi se dalo očekávat, že to bude přešlap, ale až takový? Upřímně když vykoktala, že teď vážně letí Kalifornie, že je tu v tuhle roční dobu vážně krásné počasí a navíc prodávají výhodné balíčky i s kurzem potápění a surfování, prostě jsem jen chtěl, aby sklapla a já mohl už někam vypadnout, takže jsem jí to všechno odkýval a pak prospal těch x hodin v letadle, jenže hned na letišti mi došlo, jaká to byla hloupost. 
Já nesnášel léto. Nesnášel jsem horko a teď jsem stál na pláži, hnusili se mi všichni ti lidi v plavkách, tekl mi pot po spáncích a to poslední, o co jsem stál, bylo lézt do toho moře, které bylo jako vystřižené z romantické komedie, ještě tak kdyby ke mě někdo přiběhl po pláži s širokým úsměvem a křičel mé jméno, no to by byl fakt vrchol. 
Zaparkoval jsem to pod první slunečník, na který jsem natrefil, vrazil kapucu hlouběji do obličeje a vytáhl mobil, abych mohl celou tuhle frašku zrušit a vypadnout, netušil jsem, kam mám před svými pocity utéct, ale rozhodně to nebylo na místo, které by nejspíš většina označila jako ráj na zemi, ale mě to přišlo jako mé vlastní, osobní peklo! Ne, na téhle pláži plné veselých lidí, zamilovaných dvojic a toho šíleně otravného chill vibu nevydržím ani minutu!

Odškrtl jsem si většinu jmen ze seznamu, s úsměvem zachránil pár tonoucích se dam, jejichž málo trénované zadky a nohy se právě chvěly na těch prknech, o kterých před chvílí tvrdily, že to bude brnkačka. No jasně, s těmi upnutými roxy outfity ve kterých neuděláte ani dřep to půjde jedna báseň. Ale namísto kritiky jsem se jen usmál, zavrtěl hlavou, ochotně vše znovu vysvětlil a pustil je vstříc vlnám ignorujíc to rádoby sexy mrkání. Nebyl jsem žádný plavčík, co jim bude dělat šaška, jestli přišli sem, měli by makat. Proto jsem k nim přistupoval stejně, jako ke všem ostatním a rozhodl se je nechat trochu vymáchat ten pečlivě nanesený make-up.
"Jde vám to skvěle paní Braunová, trochu se zapřete v kolenou ať chytíte balanc a věřím, že letos to vyjde.." Pronesl jsem s úsměvem dámě ve středních letech, co můj kurz absolvovala už pátý rok za sebou. Vážně, sice byla poleno, ale tolik odhodlání jsem fakt jakživ neviděl!
Rukou jsem si zastínil oči před prudkým sluncem a rozhlédl se po relativně prázdné pláži, protože mé lekce začínaly brzo ráno, abych se právě vyhnul všem těm čumilům turistům, kterých tady i přesto stále bylo relativně dost. Přejížděl jsem po seznamu a jedno jméno na mě neustále vyskakovalo, přitahovalo mě a kolonka nebyla odškrtnutá. Rozhlédl jsem se po znovu, dokud můj pohled nepadl na postavu, co se válela na lehátku a k opalování měla ve všech těch hadrech rozhodně daleko. Povytáhl jsem obočí a pousmál se, než jsem si hodil seznam do podpaždí a prostě se rozběhl zjistit, jestli to náhodou není můj opozdilec.
Dorazil jsem k lehátkům, nejdřív jsem se slušně zeptal pár dalších mužů, jestli náhodou nejsou můj chybějící účastník, ale nutno říct, že ti šedesátiletí páprdové jen stěží odpovídali tak mladému věku. A někdo, kdo má kapuci na čele a mobil v ruce jasně odpovídal té generaci Z. Doběhl jsem až k němu, chvíli si ho prohlížel tmavým pohledem, než jsem si lehce odkašlal.
"Max Müller? Hledám někoho s tímhle jménem, hlásil se na můj kurz a ještě se nedostavil. Neznáš někoho takového?" Jestli řekne, že ne, budu mít jasno stejně tak jako když řekne ano. Snažil jsem se tvářit profesionálně, ale nemohl jsem zastavit ty cukající se koutky při představě, jak nepředstavitelné vedro mu musí bejt, když já tady byl jen v trenkách. Přiletěl ze Sibiře nebo co?

No jasně, jasně že ke mě musí přiběhnout tenhle polobůh jako vystřižený z pobřežní hlídky, ještě mu vražte do ruky červenej plovák a kolem něj blondýny v bikinách a je to kompletní! Skoro bych se začal ironicky smát, ale přece jen byl jsem to já, takže taková reakce prostě nepřicházela v úvahu. Takže jsem jen zvedl hlavu a zpod kapuce mu věnoval pohled těch chladných, akrticky modrých očí. 
"Ne." odvětil jsem naprosto stoicky, s klidem, ačkoliv jsem mu zcela očividně lhal přímo do očí, ale zjevně mi to problém nedělalo. Sice jsem lži nesnášel, ale tahle lež byla naprosto bezpředmětná, jemu nic neudělá a mě odpomůže od otravné konverzace. Nechtěl jsem s ním navazovat kontakt, už teď jsem potlačoval otrávený úšklebek nad tím širokým úsměvem, fakt byl totálně přesný kalifornský klišé, vyšisované vlasy sluncem, dokonale vysekané tělo opálené do bronzova, ten zářivý úsměv jako z reklamy na zubní pastu, ještě chybělo, aby dodal čéče brácho nebo sjedeme pár vln a můj americký sen by byl dokonán, k tomu jsem ale odmítal vůbec dojít. Místo bratříčkování jsem se prostě jen líně zvedl a oprášil si zadek od toho otravného písku.
"Vlastně už odcházím.." pronesl jsem bezbarvě, tím tónem, který jsem v poslední době užíval tak často a za který jsem mohl schovat naprosto cokoliv. S tím mobilem v ruce, na kterém jsem už dávno googlil nejbližší odlety z tohohle chillového pekla, jsem se vydal zpět k silnici, abych chytil taxíka a už dopředu se snažil obrnit a přemýšlel, že prostě budu dělat, že anglicky vlastně vůbec nemluvím, protože jestli budu muset znovu absolvovat tu debatu o kalifornským slunci a padesáti nejlepších restaurací, který podávají humry, nejspíš rovnou skočím do toho moře z nejbližšího útesu. Povzdechl jsem si, byl jsem znovu na začátku, znovu v té propasti, ze které jsem mohl utéct, jenže já vlastně netušil kam. Měl jsem peníze, slávu, možnosti, talent, měl jsem všechno, po čem ostatní tak zoufale touží, a přesto jsem neměl nic. Vůbec nic a v tomhle zasraném ráji to na mě všechno doléhalo ještě mnohem víc. Moje samota, moje nejistota, moje hodnoty a priority, které mi najednou přišly tak směšné a naivní, moje zlomené srdce.. a já nechtěl, nechtěl cítit nic.

Nejspíš jsem se měl otočit a nechat tohohle podivného mladíka užírat se vlastními problémy, utápět se v sebelítosti nebo co měl znamenat ten chladný pohled a ty strohé odpovědi, ale to bych to nesměl být já. Nebyl jsem typ, co by se montoval co cizích životů, ale zároveň nevím, nevím, měl jsem pocit, že potřebuje zachránit, že potřebuje trochu toho slunce, jen prostě to zarytě odmítal. Protože jsem prostě čekal, že takhle mladé lidi a že ten jeho věk na mě z toho papíru div výhružně nezářil, by měli někde kalit, užívat si života, poznávat svět, dělat všechno možné, ale ne to, co se skrývalo v tom až příliš dospělém pohledu. Tak hele, jestli ses přihlásil na můj kurz, dobrovolně nebo ne, už jsi tady a budeš muset trochu tohohle optimistickýho vibu přežít. Zavrtěl jsem hlavou, typický já, co měl pocit, že musí všechny spasit, i naprosté cizince. Možná ale měl pravdu, možná jsem se prostě jen pletl a on tady byl za trest na dovolené s rodiči nebo se snažil před nimi utéct, těžko říct, s tím jeho vzhledem se mohlo dít obojí. Snad i proto jsem se nakonec znovu podíval do papírů, vytáhl z kapsy mobil, naťukal do něj pár čísel a pak ho nechal v kapse vyzvánět zatímco jsem špicoval uši a znovu se rozhlížel. A k mému překvapení skutečně začal vyzvánět a přímo na místě, kam si to kráčela tahle ledová královna. Po tváři se mi rozlil úsměv, když jsem ho pár kroky doběhl a zatímco jeden z taxikářů přijížděl k cestě, naklonil jsem se k mobilu, kde se vehementně snažil típnout můj další neobytný příchozí hovor.
"Hm, je celkem neslušný lhát lidem do očí, Maxi" Pronesl jsem bez špetky naštvání, jen s lehkým úšklebkem. Než jsem nebohého cizince chytil za ruku a táhnul cestou zpět k pláži zatímco jsem mávnul na Johnnyho za volantem, co na mě vrtěl hlavou, protože jsem mu překazil další kšeft. K mému překvapení se tmavovlásek nebránil a navzdory horkému slunci byla jeho dlaň až nezvykle ledová. To mě ovšem neodradilo a jakmile se mé bosé nohy dotkly písku, pustil jsem ho a přetočil k němu pohled.
"Jsem Ethan, předplatil sis měsíční kurz surfování a potápění. Dneska tě čeká první sjíždění vlny a jelikož si dorazil pozdě, máš co dohánět.." No, nebyl jsem úplný andílek, když jsem se na toho velmi velmi přátelského tmavovláska ušklíbnul, nečekal na jeho odpověď, když jsem se sklonil a jedním pohybem ruky pod jeho koleny si ho vzal do náruče. Překvapilo mě, jak je lehký i přes ty vrstvy oblečení, co měl na sobě, a tak mi nedělalo problém ho donést do vln. Ignoroval jsem další účastnice kurzu, co na mě hejkaly, že chtějí taky a když jsem stál po pas ve vodě, prostě a jednoduše jsem do ní rádoby nebohého turistu hodil. Proč? Protože co si budeme, nelíbilo se mi, že mi lhal. A taky, protože tolik vrstev oblečení rozhodně potřebovat nebude.

Můj život mohl být krásný, prázdný, nenaplněný, každý den jeden jako druhý, ale to bych nesměl udělat tu životní chybu, že jsem zadal své číslo do jednoho podělaného dotazníku, jen abych umlčel otravnou prodavačku letenek. Takže teď jsem měl místo otravné prodavačky na krku ještě otravnějšího surfaře se žraločími zuby kolem krku nebo co to sakra bylo a tím stupidním úsměvem, který mě vytáčel k nepříčetnosti a který k mé smůle přece jen neměl ten mozek od věčných úpalů úplně usmažený, když jsem si to šinul k silnici a můj mobil začal hlasitě přehrávat jednu ze starých FLRho písniček. Zděšeně jsem roztřesenými prsty zkoušel co nejrychleji zmáčknout tlačítko s červeným symbolem telefonu, ale to už se za mnou ozval ten otravně vychillovanej hlas a já jen přistiženě zamrkal, tak fajn, lhář jsem fakt nebyl dobrej. Polkl jsem a snažil se vymyslet, co mu na to mám odvětit chytrého a trefného, ale to už mě jeho ruka chytila kolem zápěstí a já jen bezmocně vlál za ním, zatímco mě táhnul zpět k pláži a já smutně sledoval odjíždějící taxík. Přetočil jsem svůj pohled na jeho ruku, kolem které byl náramek z malých mušlí, bože, ze kterého filmu pro třináctileté pipiny jsi vylezl?! Sledoval jsem jeho ruku a jen si bezmyšlenkovitě říkal, že jeho dlaň je o tolik větší než ta moje, ta moje hubená paže, bílá, kostnatá a chladná, jak vykukovala zpod černé mikiny, byla jako dokonalý protiklad té jeho mohutné pracce, opálené a hřejivě teplé, jak se jeho prsty pálivě dotýkaly mé kůže. Neprotestoval jsem, protože mě ten pohled fascinoval, jak suverénně se mě dotýkal, jen jedinému člověku jsem dovoloval překročit všechny ty osobní zóny, a to byl Maty, jenže ten byl teď tisíce kilometrů pryč a místo toho se mě dotýkal tenhle naolejovaný svalovec, jehož dokonale perfektní zjev byl prostě naprosto k uzoufání! 
Zvedl jsem hlavu, když na mě promluvil, jako bych si ho až teď skutečně všiml, když jsem se mu snad prvně za celou tu dobu podíval pořádně do té ostře řezané a přesto jistým způsobem přívětivé tváře, něco říkal, ale moc jsem nebyl schopný se soustředit na význam jeho slov, když si mě najednou lehce vyhodil do náruče a zatímco já si hrál na pytel brambor, v mé hlavě se nějak nespojovaly informace o tom, co se se mnou vlastně děje. Protože nalijme si čistého vína, něco podobného se mi nejspíš v životě nestalo! Naši mě měli rádi, o tom jsem nepochyboval, ale tím jejich strohým, chladným způsobem. Rozhodně mě táta jako dítě nevyhazoval do vzduchu a máma mě nezasypávala polibky. Možná úsměv, možná rychlé obětí, možná poplácání po rameni, ale rozhodně ne něco tak intimního s člověkem, kterého znal doslova asi pět minut! I Maty mě obvykle upozornil, když se chystal mi skočit na záda nebo mě s vítězoslavným pokřikem povalit do peřin, protože vždycky se smíchem říkal, že vypadám jako vyděšená srnka, když se někdo ke mě přiblíží moc blízko, ale tenhle blonďák zjevně neměl s mou panickou atakou nejmenší slitování, když nesl stále dál a dál a já se překvapeně díval na mořskou hladinu, protože možná to bylo úsměvné, ale to bylo prvně, kdy jsem moře viděl tak zblízka a to jsem ještě netušil, že ho taky budu mít tu možnost velmi rychle cítit mnohem bezprostředněji. Když mě pustil a já zcela nepřipravený zapadnul do studené vody, můj level paniky byl na úrovni infarktu. Začal jsem kolem sebe házet rukama jako plejtvák, okamžitě do úst, která jsem naprosto inteligentně otevřel, abych zavolal o pomoc, nalokal asi kanystr nechutně slané vody a to ani nemluvím o těch vlnách, které se mnou házeli ze strany na stranu jak buben pračky. Divíte se mi, že místo uražené ješitnosti jsem se rozhodl si zachránit holý život, když jsem se tomu opálenému pitomcovi pověsil kolem krku a zděšeně se k němu přitiskl? Teď vážně, rozhodně jsem nehrál tu scénku, kdy jsem ze sebe kuckal mořskou vodu a nemohl se nadechnout, v mém obličeji rozhodně nebyl už ten stoický klid, protože v něm bylo naprosto nehrané zděšení. 
"Neu-neumím pla-vat.." sípal jsem a odmítal ho pustit, ačkoliv jsem si moc dobře uvědomoval, že bych nejspíš dosáhl na dno, ale popravdě voda pro mě byla jednou z největších fóbií, protože zatímco jiné děti jezdili každé prázdniny do Chorvatska, já znal jen hory a sníh. Takže sorry, jestli to vypadalo dětinsky, ale já měl fakt strach, protože ta voda se hýbala a já se bál, že už nikdy nenajdu pevnou půdu pod nohama a možná mu někdy poděkuju, že jsem si právě v tu chvíli uvědomil, že fakt ještě nechci umřít, ale zároveń jsem ho ze srdce nenáviděl, že úsloví hodit ho do vody, aby se naučil plavat, v jeho podání vypadalo až moc realisticky! A taky jsem mu nemohl odpustit, že navzdory své nenávisti jsem odmítal opustit bezpečný prostor jeho mohutné náruče, protože jinak bych nejspíš brzo plaval bříškem nahoru!