Hrdina & col. - Advokátní kancelář

Cesta skrz centrum byla dlouhá a tichá, rozhodně jsem nebyl ten typ, co by chtěl navazovat rozhovor nebo jakkoliv prohlubovat přátelskou atmosféru, vlastně spíš naopak mi vyhovovalo to napětí a tíživost, která stoupala s každým kilometrem, kdy jsem blonďáka znuděně ignoroval a nedal nijak najevo, co mám vlastně v plánu. Mohl se tvářit jak chtěl, ale já věděl, že i největší tvrďák by byl nervózní, šlo mu prostě o dost, dost na to, aby ho jeho budoucí osud zajímal. Měl jsem rád svou práci právě proto, jak jednoduché bylo získat nad ostatními převahu jen tím, že jsem mohl dávat libovolně najevo cokoliv a oni se vždycky, vždycky museli podřídit, protože ač chtěli nebo ne, ať mě nemohli vystát pro tu arogantní povahu, ať jsem po nich chtěl astronomické částky, které byly naprosto nesmyslné a přepálené, vždycky zůstali, protože věděli, že jsem nejlepší. Možná proto jsem vycházel s Enzem, protože mafiánské praktiky mi rozhodně nebyly cizí. 
Vjel jsem do podzemních garáží, zaparkoval auto na místě, kde se před prominentní spztkou zlatým písmem psalo Viktor Hrdina ml., vedoucí advokát. Nepředstavil jsem se mu a neměl jsem to v úmyslu. Nehodlal jsem bořit tu hradbu mezi námi, nechtěl se s ním sbližovat ani kamarádit, nehodlal ho uklidňovat, popravdě mě všechny tyhle sračky vždycky spolehlivě znudily, takže jsem prostě vystoupil a šel do luxusního proskleného výtahu a prostě věděl, že půjde za mnou, protože ano, mohl se otočil na podpatku a odejít odtud, ale já věděl, že to neudělá. Mě nešlo o nic, jemu o všechno. A možná ho to bude srát, možná bude naštvaný a rádoby drsný a možná vůbec, zkusí to sladké divadlo a brnkání na citlivou strunu, ale to nejspíš rychle narazí. I když proč ne, celý tenhle večer stál za hovno, tak do toho, Miky. Zabav mě! 
Samozřejmě pokračujme v klišé, když jsem vystoupil až v posledním patře a vešel do recepce, kde seděla blondýna, která by místo recepční mohla spíš okamžitě předvádět prádlo, ale celkový dojem byl vždycky důležitý a naše klientela přece jen obvykle byla na jiné úrovni než tenhle kluk, takže když se postavila a s úslužným úsměvem mě pozdravila a okamžitě mi předávala štos dopisů, nehnul jsem u toho ani brvou. Stroze jí oznámil, že nechci, aby mě během jednání někdo rušil a zapadnul do velké kanceláře s nejlepším výhledem na konci chodby. Rozhodně jsem se za luxusní nábytek, nejdražší vybavení i předražené sekretářky nestyděl, všechno to byl prostě jen další důkaz o tom, že jsem nejlepší. Protože na tohle všechno byly potřeba prachy a s těmi jsem si rozuměl vždycky. 
Nalil jsem si z vysoké karafy whisky, blonďáka celkem znuděně ignoroval a opřel se zády o těžký dubový stůl. Teprve když jsem se napil a povolil si decentní kravatu, zvedl jsem k němu konečně pohled. 
"Byl jsem ti přidělen pro bono, ale s tím seznamem, který máš v záznamech, ti nemusím vysvětlovat, co to znamená. Dostat tě ze zadržovací cely je jedna věc, přesvědčit soudce, že kilo kokainu ve tvojí kapse je jen shoda náhod, je věc druhá. Nejspíš s tvým případem budu mít dost práce a pojďme si říct narovinu, že zadarmo to dělat nebudu." svůj pohled jsem celou dobu upíral do jeho očí, nesnažil se ho zastrašit nebo vyděsit, zatím jsem jen dával dohromady fakta, jeho případ, okolnosti, důvody mi byly naprosto u prdele, zatím šlo jen o cenu a tu jsem měl zatraceně vysokou. "Vidím to tak, že máš dvě možnosti, Mikuláši. Distribuce byla opakovaná, s úmyslem získat značný prospěch, pravděpodobně pod organizovanou skupinou, dokonce možná s vazbami na jiné státy. Řekněme něco mezi deseti až osmnácti roky natvrdo. Nebo to zkusím uhrát na přechovávání, takže kolem roku v base, možná jenom propadnutím a majetkovým vyrovnáním. To bych se ale musel vážně snažit. Takže?" odložil jsem skleničku, založil ruce na prsa a arogantně se na něj zadíval, nehrál jsem si na spasitele, nechtěl se mu vlichotit, nehrál s ním žádnou hru. Moje podmínky byly jasné a zřejmé a já nespouštěl tvrdý pohled z jeho tváře. "Máš něco, co by mě přimělo chtít ti pomoct?" 

Stejně jako můj tajemný zachránce, ani já jsem neměl chuť na nějaké složité dialogy. Nebudu lhát, zajímalo mě, o co mu jde, zajímalo mě, kdo to je. A proč má takovou moc, když se mu všichni na té stanici se staženým zadkem div neklaněli. Ale nikdy jsem nebyl ten, co by se snažil někomu děkovat nebo vnucovat. Hrál jsem to na jiné karty a ty jsem hodlal použít, nebo alespoň zkusit až budu mít možnost. Podepřel jsem si bradu rukou a loktem se opřel o sklo auta, které stálo víc než to, co jsem si doposud byl schopnej vydělat. Jen další otázka, co mě přiměla přemýšlet nad tím, jestli má tohle bejt nějaké z prdele klika nebo noční můra. Ale hnědovlasý společník mi nic neprozradil, nestočil na mě pohled, nedíval se na mě pohledem všech těch ostatních, těch znechucených, opovržlivých. On prostě na sobě nedal znát nic a nechal mě tak na pochybách. Bál jsem se? Jasně, že jo. Šlo mi o hodně a nebyl jsem hloupej, věděl jsem, že pokud to zlaté písmo v těch garážích bylo skutečně jeho jméno, bude chtít můj případ vyhrát. Už jen kvůli tomu, aby se na to zlatě vyryté jméno Hrdina nesnesl prach. Nejspíš mi to mělo něco říkat, ale v tomhle bussinessu jsem se neorientoval a nejspíš by mi bylo fuk kdyby to byl nějakej Jenda od vedle, ale když mě potom tahal prosklenými výhledy a nevkusně oblečenými sekretářkami co mi věnovali víc než nevrlé nakrčení toho plasticky upraveného nosu, věděl jsem, že tohle nebude jen tak někdo. Propaloval jsem ty rozložitá záda v té upnuté košili a snažil se ho odhadnout, někam zařadit.
Ocitl jsem se s ním sám v té předražené kůží vonící kanceláři a ani se neobtěžoval si sednout, když jsem zůstal stát kousek od tmavého stolu. Rádoby nervózně se tahal prsty druhé ruky za cíp tmavé o číslo větší mikiny, kousal se do rtu, uhýbal pohledem před tím jeho, co se na mě rentgenově upřel. Možná jsem se skutečně bál o svůj osud, ale ty pohyby, co jsem mu předváděl byly léty naučené. Měl jsem jen jedinou kartu v rukávu a můj sarkasmus to rozhodně nebyl. Jeho slova byla drsná, jednoznačně drsná, možná mě neměla zastrašit, ale rozhodně jako hrdina na bílém koni nezněl. Hah, ironie..
Nemusel to jmenovat, všechna ta obvinění, nemusel a mě při vyslovení všech těch let, co mi hrozili, přejel i tak znovu mráz po zádech. Skutečně jsem věděl, že pokud mám šanci, mou šancí bude tohle narcistický hovado v předraženém obleku ke kterému jsem konečně zvedl světlý pohled a ruku tentokrát zvedl, abych si s ní přejel po šíji a krku.
"Netuším, jak se u mě ty drogy vzaly. Ve Spicy byla hromada lidí, nechal jsem tam tašku a najednou tam byly. Věděl jsem, že i kdybych ty drogy zahodil, stejně by mi je přišili tak či tak. Tak jsem nevěděl.." Znovu to nevinné zamrkání. Z jeho výrazu bylo patrné, že to s ním nic nedělalo, ale rozhodně jsem mu nehodlal dát zatím najevo, co si o něm myslím. Protože nejspíš byl moje spása, ale to neznamenalo, že se mi z každé ukázky toho nechutného luxusu nedělalo zle. Nesnášel jsem lidi jako byl on. Pro bono.. Jako kdybych byl nějaký pokusný králík, jehož případ vybrali, aby si tady pan Hrdina mohl dát za rámeček jak dělá charitu. Až.. nebo spíš, jestli ten případ vyhraješ, vyfotíme se spolu do rámečku a já ti budu líbat kolena? To určitě. Poslouchal jsem, co říká a ačkoliv jsem se stále tvářil jako ztracené štěně, přesto, že strach, ten jsem skutečně skrývat nemusel, jeho slova pálila víc. Víc už jen proto, protože mluví o případu pro charitu a přitom za to něco chce. Nechápal jsem to. Co chtěl? Neměl jsem mu, co dát. Přišla mi ta věta směšná, vážně se musíš vozit po někom, kdo nemá na výběr? Zasraný zbohatlíci. Nesnášel jsem přidělené právníky, zažil jsem jich mnoho. Těch rádoby milých tváří, kteří mi mazají med kolem huby a pak mě předhodí lvům a ještě lépe s nejvyšším možným trestem, aby si mohli potom znovu hodit nohy nahoru do svého vyhřátého kanclu. Neměli o lidech z ulice jako my ani tušení. A ani to vědět nechtěli. Ale i přesto, z tohohle vyzařovalo něco jiného než z ostatních. A nebylo to jen tím, že ti advokáti předtím jezdili leda tak Fabií a nosili levnou kolínskou. Evidentně si mě vylosoval a nebyl z toho nijak nadšený. Alespoň jsem oceňoval, že jedná na rovinu. Přesto jsem na něj upíral světlé oči a naklonil nechápavě hlavu na stranu.  
"Pokud jste si už moji složku prošel, pane Hrdino.." Ta slova mi hořkla a těžkla na jazyku víc a víc. Nemusel jsem mu odhalovat to, jak jsem si zapamatoval jeho jméno, stejně jako číslo SPZky jeho Maserrati, patro a ulici téhle kanceláře nebo jméno na visačce směšné recepční. Stejně jako to, jak poníženě jsem mu vykal a nesnášel se za to. "Víte, že Vám nemám, co dát.." Svěsil jsem ruce podél těla a nepatrně pokrčil rameny. Možná jsem mluvil nechápavě, ale mé oči ho probodávaly. Chtěl jsem zjistit, o co mu jde. Chtěl jsem vědět, co má znamenat tahle hra, tyhle tvrdá slova, všechna tahle šaškárna. Proč mě prostě nepošleš do chládku a nejdeš někam, kde ti bude zjevně líp?

Sledoval jsem jeho počínání s poněkud znuděným pohledem, jako jasně, asi jsem chápal, že mi má potřebu předvést tohle divadlo, pravděpodobně to byla jediná zbraň, kterou mohl využívat v podobných situacích, ale to neznamenalo, že jsem nedával dost jasně najevo, že to poněkud ruší mé plány na dnešní večer. I když jsem musel uznat, že to hraje velmi přesvědčivě. Člověku by z něj usedalo srdíčko, kdybych tohle neviděl dnes a denně. Protože Miky, nikdo za to nemůže a každej je nevinnej, to byla stejně ohraná písnička jako ta částka, kterou jsem si nechával proplatit jako hodinovou taxu. Protože mě upřímně absolutně nezajímalo, jestli jsi nebo nejsi vinej, i kdyby ti tam nakrásně ten balík koksu sám skočil, nic by se nezměnilo. Já neobhajoval nevinné, já je z lidí dělal, ať už to byla pravda a nebo ne. 
"Hraješ to vážně uvěřitelně, nebudu se ptát, kolik let praxe už máš.. ale nesnažil bych se to uhrát na nevinnost, na to, aby ti někdo uvěřil až tak velkou naivitu máš až příliš záznamů. Zkusil bych těžký dětství nebo prachy pro nemocný sourozence, to je rozhodně uvěřitelnější." můj laxní tón dával jasně najevo, že je mi celá ta jeho pohádka naprosto u prdele. Popravdě bylo mi jedno, z jakých důvodů tohle dělá. Nezajímalo mě to, rozhodně jsem tu nebyl od toho, abych mu dával lekce, poučoval ho, vychovával nebo zachraňoval jeho podělanej život. I kdybych ho z toho vysekal a Bůh ví, že to udělám už jenom kvůli tomu jménu na obrovském logu u hlavního vchodu, nejspíš stejně spadne do stejnejch sraček jako předtím, protože z tohohle kolotoče nevedla cesta ven. Protože ačkoliv jsem svou minulost považoval za uzavřenou, pamatoval jsem si ten pocit, když máš hlad a je ti zima, věděl jsem, jaký jsou ty opovržlivý pohledy, i pocit prázdnoty, když děláš všechny ty věci, který tě jen potápí hlouběji do těch sraček, ale ty necítíš vůbec nic. Tam, kde jsem byl dneska, jsem byl kvůli svojí ctižádosti, ale nehrál jsem si na boha, kdyby se tehdy neobjevili manželé Hrdinovi, nejspíš bych dneska živořil stejně jako tenhle kluk. A rozhodně jsem nebyl tak naivní, abych věřil, že i na něj čeká šťastnej konec. Protože osud byl vrtkavej a nejistej a nikdy jsi nevěděl, co tě čeká další den. Ne, že bych kvůli tomu, že jsem jeho situaci rozuměl, cejtil nějaký souznění. Vytáhnu ho z toho jenom proto, abych si dokázal, že na to mám a vezmu si od něj všechno, co budu chtít, aby mi to za tu námahu stálo. A ano, jeho pocity nebo morální zásady tohle moje rozhodnutí rozhodně nezmění. 
"Jo, vážně máš ten život dost na hovno.." ušklíbl jsem se, když jsem vytáhl z kapsy stříbrný obal na cigarety a jednu si rovnou zapálil. Tón mého hlasu byl všechno jen ne chápavý. Spíš výsměšný a ironický. Nesmál jsem se jeho problémům, smál jsem se tomu dokonalému hereckému představení, skoro bych mu ten nevinný postoj a tahání za cíp mikiny věřil. Skoro, kdybych tyhle triky neviděl už tisíckrát, kdybych je všechny tisíckrát nepoužil. Takže ne, nevěřil jsem ani slovo klukovi, který zcela očividně dealoval a rozhodně ne první den. Odstrčil jsem se od stolu, těch pár kroků k němu bylo ležérních a rozvážných, když jsem stanul před ním a vyfoukl mu kouř arogantně rovnou do obličeje. "Ale alespoň tu tvářičku máš vážně sladkou." zvedl jsem ruku a dlaní sjel na jeho krk, abych ho poměrně důrazným stiskem donutil hlavu zaklonit a zahleděl se do těch očí, vůbec mě nepřekvapilo, že pohledem neuhnul. Protože jsem věděl, že zažil už hodně, měl to vepsané ve tváři, i když se tolik snažil tvářit, že neumí do pěti počítat. Nebo jsem to viděl jen já? Ušklíbl jsem se a prostě ho pustil, ale neodstupoval. "Nemám čas ani náladu hrát nějaké hry kolem, takže to řeknu tak, abys to pochopil. Jediný, co mi můžeš nabídnout, je sex. Jestli chceš, abych tě z toho vysekal, budu si s tebou dělat co chci a kdy chci, Mikuláši. Vyjádřil jsem se dost jasně? Nemám v úmyslu tě do něčeho nutit, je to tvoje volba. Šukání nebo vězení, i když řekněme si to upřímně, šukat budeš tak jako tak, jen se mnou to bude alespoň trochu na úrovni." tón mého hlasu se neměnil, nebyl výsměšný nebo drzý, neprovokoval, byl prostě stejně klidný a sebevědomý jako doposud, protože já nebyl zvyklý nic předstírat a neměl jsem to v úmyslu ani teď. Neuhnul jsem pohledem a prostě jen čekal. Čekal na tu odpověď, protože z nás dvou jsem já rozhodně nebyl ten, co měl co ztratit.

Poslouchal jsem každé jeho výsměšně znuděné slovo a stále se tvářil jako ta utrápená ztracená školačka, ale pravdou bylo, že jsem byl celkem dost naštvaný. Naštvaný z té vší jeho arogance, kterou jsem nesnášel, tak moc, protože jsem ji viděl už v tolika tvářích. Ve tvářích všech těch přidělených právníků, policajtů, vlastních rodičů nebo snad všech těch boháčů na které jsem v klubu už tolikrát zkoušel tyhle stejné triky. Věděl jsem, že jsou laciné, věděl jsem, že mě moc nikam nedostanou, ale byla to má jediná obrana. Ta sladká tvářička bývala kdysi mým prokletím, když si mě dobírali, když mě zesměšňovali, dokud jsem ji nepřetvořil v něco, co mě může zachránit, něco, čím můžu bojovat. Ačkoliv mě to dost často stálo víc, než bych chtěl. A to platilo i pro tuhle chvíli, když se jeho obličej přiblížil mému, když se jeho ruka objevila pod mým krkem a já zaklonil hlavu abych sledoval toho muže, jehož chladné oči se do mě vypočítavě zaklesly, co si mě prohlížely, tím pohledem, který jsem tak dobře znal, ačkoliv v tomhle bylo něco mnohem temnějšího a děsivějšího. A já v tu chvíli věděl, že to divadlo prokouknul, že mi dávno nevěří ani slovo. Možná jsem v té nechápavosti mohl pokračovat, ale pravdou bylo, že jsem byl unavený, vyčerpaný tím vším kolotočem, byla to dlouhá noc a ještě delší ráno a já měl téhle frašky už po krk. Snad proto se mé oči na chvíli přimhouřili, z té dětské naivní tváře se vytratila ta nejistota, když jsem sledoval, jak mě pustil a šlehl po něm pohledem, ve kterém bylo všechno jen ne naivita. Přejel jsem si prsty po krku na kterém ještě před chvílí spočívala jeho ruka a kalkuloval své možnosti. Nedokázal jsem zadržet ten překvapený pohled, co se mi objevil ve tváři po jeho nabídce. Sex? Myslel jsem, že po mě bude chtít nějakou službičku, čekal něco ve stylu, že když už dealuju, můžu dealovat pro něj, protože většina těhle snobů se tvářila na úrovni a přitom nebyla o nic větší špína než my tady dole. Ale nebudu lhát, záviděl jsem mu, všechen ten luxus, všechnu tu aroganci, všechno to, co měl, co mohl použít, co si mohl vzít a brát, zatímco mě nezbylo nic víc než jen dokola a dokola dávat. Ale takové to prostě bylo, mé jméno nebylo zlatem vytesané, né, mé jméno nikoho nezajímalo.
Nevím, co si myslel, nevím, jestli si myslel, že se budu jak nějaká laciná děvka prodávat jen proto, aby mě spasil. Ale měl jsem jinou možnost? Příčilo se mi to, já se sice nabízel, já si ty lidi namotával, ale nenechával jsem to zacházet dál, ne, chtěl jsem si uchovat alespoň ten kousek duše, co mi zbyl, to rozhodnutí, jak se svým tělem naložím a ztratit tuhle jedinou hrdost, by mě stálo víc než jen roky vězení. Stálo by mě to duši. Možná jsem věděl, že se nedostanu z tohohle pryč, že se do toho propadám stále jen hlouběji a hlouběji, ale někde uvnitř jsem doufal, že možná dokážu přežít. Jeh oči byly ledové, jeho hlas klidný a já jen dál sledoval tu tvář, která sice byla naprosto perfektní, ten hlas, co mě lákal právě svou hrubostí, ale to mě nepřimělo o nic víc prosit ani ho o nic míň nesnášet. Už teď.
"Ne.." Prohlásil jsem a o krok ustoupil, přestal se tahat za cíp té mikiny, sice zrak sklopil, ale jen proto, protože jsem věděl, že ta volba je nebezpečná. Že jsem věděl, že nemám na výběr a má slova ztrácela význam. Ale přesto, nešlo mi to, nemohl jsem.. Bál jsem se. Bál, ale to neznamenalo, že uzavřu smlouvu s ďáblem. "Klasika. Hrajete si v těch drazích oblecích na spasitele a přitom.. Vždycky, když vidíte někoho jako jsem já, myslíte si, že jsme tak zoufalí, že se prodáváme. A jo, máš pravdu, možná dealuju, kradu, přežívám." Nemělo smysl dál lhát, nemělo, když mě měl evidentně přečteného.  Zvedl jsem k němu vzdorovitý pohled, ačkoliv jsem věděl, byl jsem realista, věděl jsem, že nebudu mít na výběr a nakonec na jeho nabídku budu muset přistoupit. Nechápal jsem ho, nechápal, co z toho bude mít, nevypadal, že by měl o sex nouzi. Nejspíš nešlo o sex, nejspíš mě chtěl pokořit, potopit ještě hloubš jen aby se mohl bavit.. "Ale rozhodně pro to neskáču zazobancům do postele". Sledoval jsem jeho mohutnou postavu ze které šla přirozená dominance a respekt, cítil jsem ten strach, to zoufalství, co mi sevřelo útroby. Zasraní boháči.

Málo, docela malinko jsem pokřivil svá ústa do pobaveného úšklebku, když se výraz v jeho obličeji změnil a on mi doslova dospěl před očima. Zjevně pochopil, že tahle hra přede mnou nemá smysl, protože na rozdíl od těch, kteří tu sladkou tvářičku litovali či je vzrušovala, já necítil žádnou náklonost k tomuhle klukovi, prostě jsem jen rád dodržoval řád, podmínky, bylo to prostě o principu a celém mém životě, kdy jsem se naučil, že nic není jen tak. Světem neotáčí láska nebo ochota, světem otáčí moc a prachy a možná se mi chtělo říct, že by se to tenhle sladký blonďák měl naučit, ale tys to už dávno věděl, že? Ne, v téhle tváři, v té opravdové, se zračilo mnohé. Byla všechno jen ne naivní či dětská, možná pořád stejně sladká, ale zároveň zvláštním způsobem upřímná a prázdná. A líbila se mi o dost víc, než ta přeslazená před tím. Možná prostě jen proto, že tyhle oči neuhýbaly mému pohledu a on mi ho vracel stejně tvrdě a drze. Líbilo se mi to. Nestál jsem o fňukání a prosby, bavily mě ty výzvy a nějak jsem věděl, že pokořovat tohohle kluka bude zábavné. Což mi vlastně dokázal hned vzápětí, když promluvil a tón jeho hlasu mě ubezpečil o tom, že to s ním rozhodně nebudu mít jednoduché. 
Pozvedl jsem trochu překvapeně obočí, přece jen tuto negativní odpověď jsem popravdě nečekal, ale nakonec jen pokrčil rameny. "Fajn.."
Nezdálo se, že by mě to nějak rozhodilo, že bych zuřil nebo se chystal ho přemlouvat či nutit, to jsem vážně neměl zapotřebí. Stačilo by otevřít dveře a ta vyumělkovaná blondýna by mi ochotně roztáhla nohy, ale ona u mě dluh neměla, Mikuláši. A to byl ten problém. Nešlo o sex. Jak jsem řekl, šlo o princip. A v tom jsem prostě zůstával neoblomný. 
"Pohádky si nech k soudu, tam je možná někdo ocení.." potáhl jsem z cigarety, namodralý kouř stoupal vzhůru, když jsem nedopalek uhasil v broušeném popelníku a konečně vytáhl ruce z kapes. Neodpověděl jsem mu nic na svou obhajobu, necítil potřebu mu to vymlouvat, ačkoliv můj pohled jasně naznačoval, že ani tohle mu ve skutečnosti nevěřím. Přišlo mi úsměvné, že tahle malá děvka má potřebu se přede mnou obhajovat, když mě bylo upřímně naprosto u prdele, co po nocích dělá, s kým a za kolik, bylo mi to jedno, pochop to už! Já chtěl prostě jen svoji cenu a tím to končilo. 
"A teď k vyrovnání účtů. Rád bych ti připomenul, že jsem tě dostal ven ze zadržovací cely. A zadarmo jsem to nedělal." dvěma kroky jsem se ocitl u něj, ale tentokrát mohl z mého pohledu vyčíst něco docela jiného. Vzal jsem ho za paži, prudce otočil a smýkl s ním zády na ten obrovský stůl, až na zem popadaly drahé tužky a štosy papírů. Nezdálo se však, že bych měl v plánu to nějak řešit, když jsem se vklínil mezi jeho nohy a i jeho druhou ruku přitiskl pevně k mahagonové desce. Naklonil jsem hlavu na stranu a díval se do té tváře zblízka, nebál jsem se si přiznat, že se mi líbí čím dál víc, že ta touha roste s tím, jak jsem pod sebou cítil to drobné tělo, vnímal jeho teplo a vůni a jen si olízl rty. Naklonil jsem se ještě blíž, jeho výraz byl překvapený, ale já se jen škodolibě pousmál. "Jo, klidně pokračuj v tý sladký nevinnosti, vlastně mě to docela vzrušuje.." zamumlal jsem, když jsem se sklonil a tvrdými polibky si razil cestu od hrany jeho čelisti na krk. Protože možná byl bílá spodina, ale muselo se mu nechat, že jen tím nevinným výrazem mi způsoboval žádostivé tepání v rozkroku a to se obvykle nestávalo.

Nečekal jsem to. Skutečně jsem to nečekal, když se zničehonic rozešel a jedním pohybem mě ukoval k desce toho jistě neskutečně drahého a nevkusného stolu. Trhl jsem rukama ve snaze se vyprostit, ale věděl jsem, že je to naprosto zbytečné. Chtěl jsem mu říct, ať táhne k čertu, ale věděl jsem, že i to by nemělo naprosto žádný smysl. Sledoval jsem jeho výraz a zatímco on se škodolibě usmíval, já mu pohled opětoval stejně vzdorovitě. Ne, nebyl jsem jeho sekretářka, která bude na jeho stole sedět s roztaženýma nohama a prosit ho o pozornost. Nedělal jsem to, nedělal a možná jsem se tvářil vzdorovitě, ale nemohl jsem skrýt tu paniku a zoufalství, které se s tím vzdorem mísilo. Protože jsem věděl, bolestivě si uvědomoval, že to myslí smrtelně vážně a že cena za moji svobodu bude tohle. Netušil jsem, proč to dělá. Co ho na tom baví. Jestli to dělá čistě ze zábavy, z principu nebo z toho, že ho baví pokořovat někoho, kdo evidentně nemá na výběr. Už teď jsem věděl, že ho nesnáším, všechnu tu aroganci, co vyzařovala z toho pohledu se kterým si mě prohlížel.
"Já.." Neměl jsem slova kterým bych mu to vysvětlil. Nezbylo mi nic, nic než jen pár nadávek, které ho stejně pravděpodobně nijak nepohorší. "Táhni do hajzlu.." Sklonil se, chtěl jsem obličejem uhnout, nějak se bránit, ale nakonec jsem nedělal nic, když jsem přivřel oči a cítil jeho drsné polibky na krku. Do nosu mě uhodila ostrá vůně jeho kolínské, jeho dech, vnímal jsem to pevné tělo nade mnou, vnímal jsem ty silné paže, co mě tiskly k desce a i když jsem vehementně nechtěl, uvědomoval jsem si, že sice protestuji, sice se snažím namluvit si, že se mi to příčí, že nesnáším jeho aroganci a ten pohled kterým ví, kterým mi jasně dává najevo, že tohle skončí podle toho jak on chce, tak že i přesto všechno, moje tělo dělá opak. Že namísto toho abych vehementně odporoval, a že jsem vážně, vážně chtěl! Zakláním hlavu jen o kus dál. Vybavily se mi ty vzpomínky, vzpomínky na pohled stejně arogantní a chtivý a přesto ale jistým způsobem bezpečný. Ještě před pár hodinami jsem zažil svůj upozorňuji první sex a teď si tenhle zazobanec myslí, že jsem prodejná děvka. Skvělý. Fakt skvělý, když jsem se frustrovaně kousnul do rtu a snažil se zastavit ten příval vzpomínek na to, jak se mé tělo vypínalo proti tomu druhému, na ten příval slasti.. Ale tohle bylo jiné. Jiné a já si to potřeboval uvědomit.

Hrál to vážně dobře, to se mu muselo nechat. Skoro bych mu na ten vyděšený výraz skočil. Nepochyboval jsem, že tenhle sladkej blonďáček má za sebou už hodně a rozhodně se to netýká jen drog a drobných krádeží. Znal jsem tucty takových, jako byl on. Těch, co nakonec vždycky udělají pro prachy, drogy nebo cokoliv jinýho naprosto cokoliv. A možná prostě věděl, že k tý jeho sladký tvářičce prostě to odmítání a zděšenej výraz patří, protože pak to bylo celý ještě o trochu víc přitažlivější. 
Upřímně nepřemýšlel jsem nad tím, proč to vlastně dělám. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě jsem se řídil jednoduchými pravidly a jedno z nich bylo, že když něco chceš, musíš něco dát. A když něco dáš, můžeš si něco vzít. Jednoduchý a jasný jako facka. Takže proč se na mě díval tak překvapeně, když bylo zcela evidentní, že nich relevantnějšího mi nabídnou nemůže? Nemohl sis přece myslet, že to udělám z dobroty srdce! Ale no tak, tak naivní jsi přece nebyl! Možná, jenom možná bych ve svém počínání trochu zaváhal, kdyby se na mě nepodíval tak vzdorovitě a neposlal mě do hajzlu. Protože to na mé tváři jen vyvolalo arogantní úšklebek a já měl jasno. 
Moc jsem se nerozpakoval, když jsem ho k sobě otočil zády a tvrdě ho znovu přikoval k desce stolu, zatímco jsem mu rukou tlačil na záda. Naklonil jsem hlavu, jo, tahle pozice se mi dost líbila. Mnohem víc vynikaly jeho přednosti! 
Přešel jsem rukou po jeho stehně a ve chvíli, kdy jsem rukou zabloudil do jeho klína a tvrdě ho stiskl přes roztrhané džíny, pánví jsem se žádostivě otřel o jeho zadek. Kdyby mu náhodou nedošlo, co si hodlám vzít. Protože damn, pohled na to štěně v tuhle chvíli byl skoro k nezaplacení! 
"Nezdá se mi, že bys to odmítal tak moc.." prohodil jsem uštěpačně, když jsem rukou třel jeho mužství a vnímal, že ho to nenechává chladným. Líbil se mi ten pohled v jeho očích, trochu drzý, trochu vzdorovitý, trochu vyděšený. Dokonalá kombinace, aby to nebylo nudné a přitom jsem cítil tu zhýralou moc, kterou jsem nad ním měl. Možná i to bylo důvodem, proč jsem vzal mezi své prsty tvrdě jeho tvář a otočil ji k sobě jen proto, abych ho tvrdě políbil. Nesnažil jsem se o žádný citlivý, romantický polibek, ne, já si prostě jen sobecky podmaňoval jeho ústa, protože jsem mohl a chtěl a věděl, že ten jeho výraz bude k nezaplacení. Moc jsem se s tím ale nerozpakoval, když jsem ruku z jeho klína přesunul výš a rozepl mu knoflík na kalhotech. Konec konců nebyli jsme tu proto, abych ho uspokojoval. Ne, Mikuláši. To ty máš za úkol zaplatit mě! A možná proto jsem naprosto stoicky stáhnul jeho kalhoty níž, nechal je spadnout až ke kotníkům a se zájmem si prohlížel jeho pozadí. 
"Vážně by ses měl nad mou nabídkou zamyslet.. jinak budeš v téhle pozici často." s výsměšným podtónem jsem si olízl rty a přejel dlaní po hladké kůži, jak se zdálo, příliš trpělivosti jsem s ním neměl, ale i mě překvapilo, jak rychle se zvyšuje hladina mého vzrušení při pohledu na to drobné tělo, které jsem stále ještě levačkou tiskl ke stolu a odmítal ho pustit. 
"I když, to by se ti možná líbilo, co, Mikuláši?" s tím hravým úšklebkem, který byl ale spíše děsivý, jsem si naslinil prsty a bez zbytečného otálení jimi pronikl do jeho těla. Protože jsem věděl, že si možná hraju na tvrďáka, ale ten pohled mě dostával víc, než bych byl ochotný si přiznat!

Jeho doteky a polibky, drsné, hrubé a nevybíravé. Měl jsem se bránit, ale namísto toho jsem nedělal nic než jen občas hodil výraz, který neměl nic společného s tím, že bych s tím, co dělá, souhlasil. Všechno v jeho chování jen svědčilo o tom, že si může dělat všechno, co chce. A že to ví. Že on není ten, kdo by musel říkat ne nebo mu snad někdo odporoval, nejspíš tohle nikdy v životě ani neřekl, protože všichni kolem něj jen souhlasně kývali hlavou a jen podporovali to namachrované hovado za mými zády, jehož ruka mě drsně tiskla k desce stolu. Cítil jsem jeho dlaň ve svém klíně a nevěděl, jak se z toho cítit. Nerozuměl, proč moje tělo reaguje takhle, proč mě jeho doteky nenechávají chladným. Tak moc jsem to chtěl přičítat tomu nedávnému sexu, všem těm pocitům, které jsem objevil, které jsem teprve poznával a možná chtěl o nich zjišťovat trochu víc. Možná jsem skutečně chtěl to zažít znovu, ten pocit lehkosti, to balancování na vrcholu, ale rozhodně jsem věděl, že to nechci takhle. Že i když mě moje tělo zrazovalo a já namísto nějakého nepříjemného kopance jen zaryl nehty do desky stolu a stiskl zuby k sobě. Mísil se ve mě vztek, frustrace, zoufalství, ale i překvapení. Překvapení ze všech těch protichůdných emocí, protože jeho dlaň se mi skutečně líbila. A to jen přispívalo k tomu, že jsem zvedal už až tak neuvěřitelně velké ego. Sundal mi kalhoty a já jen zatnul ruce v pěst, protože tahle pozice, tak jasně určovala všechny pravidla, tak jasně určovala naše místa a to moje bylo tohle, pod ním, potupně prosící, naprosto odevzdaný. Připadal jsem si trapně, poníženě a zároveň se musel kousnout do rtu a potlačit tichý sten, když ve mě zmizely jeho prsty. Nesnášel jsem ho už teď, z hloubi duše, i přesto, že jeho vůně byla lákavá, jeho pohled temný a nečitelný, jeho tělo svalnaté a pevné, dokonalý prototyp toho boháče, co tráví víc času ve fitku než v práci a klácením všech těch zástupů dam, co mu padali k nohám. A já byl teď evidentně jedna z nich. Vážně by ta basa byla tak špatná? Nikdy jsem tohle nedělal, neprodával sám sebe, protože jsem věděl, že bych v tu chvíli ztratil všechno. Že bych nebyl o nic lepší než moje opilá matka a fotr, co už dávno svoji vlastní hrdost zahodili. Snad i proto jsem pevně zatnul zuby. Nemohl jsem mu odporovat, protože jsem si až bolestivě uvědomoval, že má pravdu, že se mi to líbí a zároveň nechci nic víc než odsud odejít.
"A ty se zjevně moc rád posloucháš, co, pane, Hrdino?" Nebyla v tom žádná provokace, nebyla v tom žádná hrdost, jen můj klasický sarkasmus, kterým jsem si hodlal nepřiznat realitu. Realitu, která mě děsila, strach z toho, že to skutečně myslí vážně, že tohle budu muset dělat jen proto, protože nemám nic lepšího. A já se bál, bál a zároveň se na kratičký moment přistihl, že přemýšlím, jestli by to bylo zase tak špatné. A jo, jo bylo!

Líbilo se mi to, všechny jeho reakce, které byly tak dokonale protichůdné a mě to bavilo, bavilo mě sledovat, jak se v něm všechno pere, jak se snaží odolávat a nejde mu to, jak se bojí a zároveň místo prosení jen dál přilévá olej do ohně těma sarkastickýma poznámkama. Možná bych ho býval nechal, kdyby klopil oči, kdyby byl odevzdaný a bojácný, jenže on odporoval a možná jsem byl hovado, ale mě to prostě vzrušovalo, lákalo, vábilo, tolik jsem chtěl ho pokořit a zároveň doufal, že se to nestane. Nebyl jsem obvykle na tyhle hry, lákal mě hezký obličej nebo ta drzá povaha, ale v něm se snoubilo oboje, ta čistá a nezkažená nevinnost, s tím vším špatným a zkaženým. Ačkoliv tu jeho poslední poznámku už jsem ignorovat nemohl. 
"Máš pravdu, jsi dost drzý, asi tě dost nezaměstnávám.." výčitky? Vinu? Necítil jsem nic, absolutně nic, když jsem ho přestal připravovat a místo toho ho donutil nohy ještě víc roztáhnout. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel a jestli mě zvládá urážet, nejspíš to pro něj zase taková újma nebude. Stejně nohy roztahuje nejspíš ochotně každému, tak proč se snažím si hrát na prince Krasoně! Nebudu taky tvrdit, že bych tohle neudělal i bez těch jeho narážek, protože kalhoty, ty jsem měl už nějakou dobu bolestivě těsné! Naklonil jsem se těsně k němu, takže jsem se rty otřel o ten lákavě nedotčený krk, ale já hlavu přiblížil ještě blíž, abych se mu škodolibě ušklíbl přímo do ucha. 
"I když sténat můžeš, Mikuláši." zašeptání, důraz na jeho jméno právě ve chvíli, kdy jsem svou chloubu nasměroval do jeho těla a bez varování neurvale přirazil hluboko do jeho těla. Položil jsem jednu paži vedle jeho hlavy a vydechl, zatraceně, byl tak úzký a horký, jeho tělo drobné a hladké a já nemohl a ani nechtěl se držet zpět, když jsem volnou rukou sjel na jeho boky, dlaní přešel přes jeho zadek, dokud jsem si ho za pas nepřitáhl ještě blíž do svého klína, abych mohl přirazit a znovu, znovu, přivřenýma očima jsem sledoval to drobné tělo pod sebou, ale nepřestal, nepřestával jsem si ho brát, zatímco jsem pevně tiskl zuby k sobě, protože upřímně, nejspíš by nesténal ten sladký blonďáček v mém sevření, ale já!

Věděl jsem, že si tady pravděpodobně hraju s ďáblem, že hraju hru, kterou nikdy nemůžu vyhrát, a nejspíš jsem byl s prohrou smířený, ale zároveň vůbec. Vůbec, ale nezmohl jsem nic, nic proti jeho slovům, nic proti jeho dotekům, mé vysmeknutí by jen podnítilo zesílit jeho doteky. Věděl jsem, že bych ho možná mohl kousnout, kopnout, cokoliv, mohl se nějak snažit osvobodit, ale měl bych vůbec nějakou šanci? Nebojoval jsem proti opilci, který ani netušil, že už jsem dávno vlastnil jeho kreditky, jednal jsem s někým, jehož mysl byla naprosto jasná a čistá a ten pohled naprosto nekompromisní. A já skutečně prohrával.
Možná jsem toho na jazyku měl ještě spoustu, ale namísto nějakých dalších poznámek jsem jen pevně stiskl zuby k sobě, když tvrdě přirazil do mého těla. Nečekal jsem to, bylo to jiné, směsice bolesti, která se mi rozlila tělem spolu s tím palčivým pocitem pokoření, pevně jsem se držel desky stolu a zjišťoval, že to je jiné. Jiné než s Filipem, který byl svým způsobem bezohledný a sobecký, ale ne ke mě. Ne v tu chvíli, kdy si mě bral a já cítil jen neukojitelnou touhu po tom vzít si víc. Teď ne. Teď se ve mě přelo všechno to popírání, chtěl jsem utéct, utéct, dostat se daleko od té výsměšné tváře, daleko od těch slov, daleko od toho hlasu který rozvibrovával každou buňku mého těla. Přešlo to, přešlo to, když si mě sice dál neurvale bral bez ohledu na nějaké mé pocity, a mě frustrovalo to pomyšlení, že mi bere ten poslední kousek mé duše. Ale zároveň.. Shit, zároveň jsem cítil, jak se postupně, pomalu, samotné mé tělo vypíná proti němu. Jak namísto těch pevně semknutých rtů a vražedném pohledu polevuji, naopak, ústa lehce pootevírám, snažím se nedat mu ty vzdechy, ale tělo mě zrazovalo, když jsem tichounce zaúpěl. Nemohl jsem si pomoct, bylo to zhýralé a mě se to sakra nemělo líbit. Nemělo, ale něco v té drzosti a drsnosti dávalo smysl. A možná jsem nesnášel ten pocit prohry, ale ten pocit co přicházel s každým dalším přírazem začínal být hlasitější. Bolelo to, ale zároveň jsem chtěl víc, paradox, který mě víc a víc užíral, když jsem cítil jeho drsné ruce na bocích a jen přitiskl tvář víc do chladné desky a snažil se mu nevzdychat jako děvka za kterou mě stejně pravděpodobně měl. Zrazovalo mě to, cítil jsem to napětí, cítil jsem tu touhu po tom to ukončit hned teď a nebo se otočit a prostě si to zkusit užít. Ale něco ve mě bylo razantně proti, něco to chtělo přečkat.. a zároveň prodlužovat do nekonečně. Bylo to zkurvený, zhýralý, naprosto neskutečně špatný. Ale byl jsem to já, kdo se kousal do rtu, jehož tělo se vybízelo a jehož nadrženost a frustrace stoupala a vyplňovala to prázdno v mé hlavě.

Něco na něm mě fascinovalo, neuměl jsem přesně říct co nebo proč, ale líbilo se mi to, líbil se mi ten pohled, protože se sice nebránil, ale ten jeho pohled se neměnil, nepoddával se mi, neprosil ani nevzdychal, ale zároveň byl natolik chytrý, aby nevymýšlel a nedělal žádné hlouposti. Ačkoliv nalijme si čistého vína, on na tom zase tak hrozně nebyl. Nedělal jsem tohle poprvé, abych nepoznal, jak moc hraje ten odpor a jak moc si to ve skutečnosti užívá. Protože hlavou jsi možná nesouhlasil, ale tvoje tělo tě zrazovalo a já byl schopný naprosto přesně říct, co vlastně cítíš. Nepřestával jsem přirážel, užíval si, jak pevně tiskne čelisti, jak svírá tu naleštěnou desku, ale jeho tělo nebylo tak odmítavé, naopak, čím víc jsem přirážel, tím víc mi vycházelo vstříc, až jsem si uvědomil, že jeho ústa jsou pootevřená, ta sladká růžová ústa, která nesténala nahlas, ale nedovedla vydržet být zavřená. Ušklíbl jsem se, byl sladký, stejně sladký když mě s tou nevinou tvářičkou posílal do hajzlu, jako když se tvářil tak znechuceně a celé jeho tělo přitom křičelo po tom, abych ty pohyby zrychlil. A že k tomu mě vážně nikdo nemusel pobízet. 
Položil jsem ruku, kterou jsem ho doteď tlačil ke stolu, vedle jeho hlavu a nevybíravým způsobem si ho přitlačil tou druhou do klína ještě víc. Zatraceně, jeho tělo bylo vážně skvělé, horké, lačné a já absolutně necítil žádnou potřebu držet se zpět, když jsem zrychloval své tempo, když jsem do jeho těla přirážel prudce, krátce, rychle, nepřemýšlel jsem, nehrál žádné hry, neoddaloval ten slastný pocit, který se mi rozléval tělem s každým dalším přírazem. Pustil jsem ho, moc dobře jsem si uvědomoval, že nejen že už neuteče, ale hlavně jsem cítil, jak se jeho tělo pohybuje proti mě, nemusel jsem ho nutit, dělal to sám, přirozeně, pudově a já nepotlačoval ten škodolibý úšklebek na své tváři, když jsem zajel prsty dráždivě po jeho břiše a promnul v ruce jeho vztyčené mužství. Bylo smutné, jak bylo lidské tělo zrádné a já se mu jen tiše vysmál do ucha, když jsme ho do něj tvrdě kousl a pokračoval, společně s rukou, která ho neúprosně zpracovávala ve stejné tempu, v jakém jsem si bral jeho tělo. Nehodlal jsem tu dělat žádné heroické výkony, i v tuhle chvíli jsem se neopomněl podívat na hodiny a věděl, že čas běží. Můj harmonogram byl plný a na dodržování termínů jsem si potrpěl. Takže když jsem ho přirazil ke stolu ještě tvrději a v posledních pár přírazech nekompromisně došel vrcholu, nebylo na tom nic divného. Já došel vrcholu, svou dlaň z jeho ztopořeného mužství jsem oddálil, aniž bych ho dodělal, samozřejmě naprosto plánovaně. Protože já vždycky musel mít poslední slovo. 
Cítil jsem svůj prudký dech, ale ani jeho tělo nebylo klidné. Vystoupil jsem z něj, ale nebyl bych to já, kdybych ho nechal odejít bez toho, abych ta sladká, zamračená ústa, která byla tak odmítavá, ještě jednou nepokořil v majetnickém polibku plném příslibů. Protože možná jsi nechtěl, ale já věděl, že tvé tělo přesně tohle chce znovu a znovu a znovu.. 
"A teď si představ, jak dobrý to bude, až budu mít čas věnovat se i tobě.." ušklíbl jsem se do těch zapovězených rtů a pustil ho, odstoupil od něj a začal se upravovat, rozhodně jsem neměl v plánu žádné něžné dotýkání a romantické klišé, popravdě moje schůzka začínala za dvě minuty a červená kontrolka na desce stolu jen signalizovala, že sekretářka už mého klienta přijala. 
"Jestli si nakonec rozmyslíš, že do vězení přece jen nechceš, přijď. Cenu znáš." vzal jsem vizitku, kde bylo kromě zlatem vyvedeného jména a všech těch titulů napsané také mé číslo a strčil mu jí do kapsy. Ten jeho výraz, stejně jí nejspíš vyhodí, ale to už byl jeho boj ne můj. Místo dalších řečí jsem prostě otevřel dveře a nechal je otevřené, věděl jsem, že k odchodu ho nemusím vyzívat a jen doufal, že cestou ven nebude dělat scény. Sám jsem byl už dávno na cestě k recepci, kde jsem taky hodlal dokazovat, že kromě šukání jsem i dobrej advokát.

Vstoupil jsem do budovy a jen se zas a znovu musel usmát tomu klišé. Prosklená budova, všude zlato a mramor, poslední patro, existuje nějaký efektivnější způsob, jak někomu bez řečí říct, že jsi zasraně bohatej? Viktor byl přesně ten prototyp zazobanýho rozmazelnýho hovada, které ale moc dobře vědělo, co všechno si může dovolit a uměl to dát jak se patří najevo. Nevadilo mi to, vždycky jsem se bavil na tom jeho způsobu jednání, nebyl jenom namyšlenej a arogantní, byl ztělesnění moci a úspěchu a já si ho vybral právě proto, že byl nejlepší. Bavilo mě s ním mluvit, byl tak chytrý a věděl to o sobě, zároveň každým gestem dával tak hrozně najevo otrávení z toho, že místo válení se ve vířivce s královnou krásy musí vyřizovat tyhle podřadnosti. Ale mě se to líbilo. Líbilo, protože mezi podobnýma snobama jsem strávil celej život a moc dobře věděl, že dokud budu bohatej a drzej, bude mě respektovat. 
Pozdravil jsem jeho sekretářku, další kliše jak hovno, v tomhle baráku jsem snad v životě neviděl ošklivou holku, nejspíš i uklízečky tu byly blondýny v podpatcích, ochotně mi udělala kafe a usadila mě do jak jinak než kožených sedaček s tím, že pan doktor hned přijde. Ušklíbl jsem se, samozřejmě se s chutí zakousnul i do té sušenky, kterou mi neopomněla donést a drze si hodil nohy na stůl, protože i já v sobě nemohl zapřít toho rozmazleného spratka, který si pětilitrama mohl utírat zadek. Tak to bylo, je a bude a nikdo s tím nic nemohl dělat. 
Přemýšlel jsem nad svým sladce zamilovaným ex. Nebudu se tvářit, že mě nezklamal vývoj té situace, fakt, že se dovedl nějakým způsobem vymotat ze všech těch sítí, že jsem nad ním neměl tu moc, ale upřímně zároveň se mi to nové zjištění, že si to mé sladké ale temné hovado našlo asi nejroztomilejšího a nejnaivnějšího medvídka na světě, docela zamlouvalo. Protože to prostě bylo zajímavé a já se těšil, těšil, že budu dál tiše sledovat jeho zamotaný život, do kterého rozhodně ještě mám v plánu zasáhnout, aby si toho klidu tolik neužil. Nebo mě sladký Maty překvapí a skutečně mu tu druhou šanci nedá? Pochyboval jsem, i když by to bylo k popukání!
Ze zamyšlení mě vytrhly rázné kroky a já se nemusel ani kouknout do dramaticky dlouhé chodby, abych nevěděl, že náš rodinný advokát stojí vedle mě. Beze spěchu jsem si dopil svou kávičku a zvedl k němu pohled. 
"Přinesl jsem ti tu smlouvu. Než protočíš očima a řekneš, že jsem jí mohl poslat mailem, vždycky tě rád vidím a miluju to, jak se tváříš, že ti beru všechen ten drahocenný čas. Můžu dál?" bez ptaní jsem mu vrazil do ruky svazek papírů, který jsem se neobtěžoval ani přečíst a rovnou zamířil do té největší kanceláře, protože jsem tu rozhodně nebyl poprvé. Zatímco pan Hrdina mladší šel s povzdechem za mnou, já s nakloněnou hlavou sledoval ten široký stůl a všechen ten bordel okolo. Pootočil jsem k němu tvář a jen se potutelně usmál. 
"Fakt jsi šukal doslova minutu před tím, než jsem přišel? Snad to alespoň stálo za to, když jsi mě nechal čekat." místo židle pro klienty jsem prošel kanceláří a vyhlédl ven na ulici, doufal jsem, že to prolítne nejlíp hned a místo smlouvy z něj vymámím, koho to vůbec ohnul, protože sekretářka byla přece jen se mnou. Zajímavé! Zatímco si u toho stolu studoval tu nudnou právničinu, já sledoval masivní černé auto, které zastavilo dole a vyskákalo z něj několik nabušených týpků v černých kabátech. Pozvedl jsem obočí, ještě dramatická hudba a přijdu si jak ve filmu, fakt! Ignoroval jsem Viktorovo upozornění, že smlouva je v pohodě, můžu jí podepsat a kdybych už šel, protože má další schůzku a místo toho neodtrhával pohled z ulice. Fakt, takový drámo! Ušklíbl jsem se a sledoval, jak celé to rádoby procesů míří do budovy a věděl, věděl, že se z týhle kanceláře rozhodně nehnu ani na krok, protože sorry, ale jestli tohle není královna Alžběta, tak už fakt nevím, kvůli komu se nadělá tolik cavyků. A já to samozřejmě vědět chtěl!

S netečným výrazem jsem si nechal otevřít ty prosklené dveře a ochrankou letmým pohledem zkontrolovat možná nebezpečí. Možná to bylo přehnané, nejspíš to bylo i paranoidní, ale to já skutečně paranoidní byl. Protože jsem možná měl spoustu přátel, ale nepřátel ještě o kapku víc a věděl, jak jednoduché by bylo změnit stranu. Smetl jsem si neviditelné smítko z perfektně padnoucího obleku a pokračoval dál. Ten okázalý luxus se mnou nedělal rovněž nic, nejspíš většinu jeho klientů ohromil, nejspíš ujistil, že pokud se svěří do rukou jeho, bude to v pořádku, vzhledem k bohatství ve kterém si sám žije. Ale mě to bylo celkem jedno.
Zvednutou rukou jsem umlčel tu neskutečně sexy sekretářku, co se ke mě hrnula se slovy, že tam pan Hrdina ještě někoho má a jestli mi mezitím nemůže nabídnout kávu nebo něco jiného. No, skutečně by mě napadalo spoustu jiných způsobů jak si ukrátit chvíli, ale já nechtěl čekat. Já nikdy nečekal. Snad proto nebylo ani nijak překvapivé, že jsem prostě rozrazil pozlacené dveře od té honosné kanceláře svého advokáta a bez jakýchkoliv omluv upřel pohled přímo do té tvrdé tváře. Ale namísto toho, abych se choval stejně jako můj profesionální přítel, já se jen široce usmál.
"Viktore, amico! Rád tě vidím.." Sice jsem se usmíval, ale pohledem jsem kriticky přejel skrz Viktorovu tvář, až k tomu rozházenému stolu. Z mého výrazu možná patrná nelibost nebyla, ale skutečně jsem neměl rád, když věci nebyli v naprostém perfektním řádu a bylo mi jedno, že to nejspíš bylo proto, že si na tom stole s někým užíval. Což mě donutilo otočit tvář ještě kousek k oknu a střetnou se s těmi modrými oči. A já vážně nechtěl uhýbat ani o kousek, když jsem centimetr po centimetru hodnotil Viktorova klienta.
"Nechtěl jsem rušit Vaše jednání, měl jsem ale za to, že se máme sejít v celou.." Mluvil jsem klidně, snad až omluvně aniž bych pohledem uhýbal z toho sladkého obličeje, ale z těch slov bylo patrné jediné. Sice jsem Viktora uznával, díky němu mi prošlo už mnoho, mnoho věcí, byl prostě špička ve svém oboru, ale.. ale já si vážně, vážně potrpěl na dochvilnost. A to on moc dobře věděl. A za ty nekřesťanské prachy co mu sypu každý měsíc do kapsy by si to mohl pamatovat.
"Nicméně vzhledem k tomu, že ses mi nikdy nezmínil, že máš takhle.." Hledal jsem slova zatímco jsem roztáhl rty v úšklebek. "Zajímavé klienty. Nejspíš bych to opoždění prominul." Vrazil jsem ruce do kapes společenských tmavých kalhot a pozoroval nebohého blonďáka jako svou další kořist, protože tou skutečně byl. Viděli jste tu tvářičku? No tak Viktore, možná ti tenhle lehký přešlap odpustím hned! "Taky Vás někdy štve ta Viktorova přehnaná genialita a preciznost? Možná bychom to mohli probrat nad sklenkou vína večer, řekněme, v osm?" Bylo mi fuk, že tady, v honosné kanceláři svého advokáta před celou svou ochrankou zvu neznámého člověka zcela jasně na něco víc než jen poklábosení u vína. Ne, chtěl jsem se po celodenním dni pobavit a viděl svou novou zábavu přímo před sebou. A nikdy jsem se netrápil tím, že to bylo naprosto mimo takt. A ne, nepřipadalo v úvahu. Protože mě nikdo neříkal ne, ať už šlo o rozmazlené děcka nebo ty, co chtěli jen moje prachy. Protože ve skutečnosti chtěli všichni moc a ta přicházela s postavením, a měli za to, že když šukají s někým mého postavení, možná si něco pro sebe ukradnou. Ale to se pletli. Já se chtěl v tomhle k uzoufáním nudném světě trochu pobavit. A ty světlé oči a roztomilé rty? Měl bych jisté představy o tom, co bych je mohl donutit dělat.

Nemusel jsem na tu tajemnou hvězdu čekat dlouho, ne, když jen pár minut po tom, co vstoupil do budovy a Viktor mi s nebývalou neomaleností oznámil, že naše schůzka skončila, rozrazil dveře a bez jediné známky omluvy vstoupil do Viktorovi kanceláře. Bylo to divné, netuším, jak to mám popsat, ale celá ta jeho aura, hned jakmile se podíval na Viktora a já svého obvykle dokonale vyrovnaného advokáta viděl s tím pokorným výrazem, okamžitě jsem věděl, že tenhle muž nebude jen tak někdo. Přesto jsem to byl stále já, takže místo taktního vycouvání z místnosti jsem na něj zíral s nebývalým zájmem. Dokonale padnoucí oblek, který perfektně zdůrazňoval všechno, co ho dělalo ještě mužnějším a přitažlivějším. Ostře řezaný obličej, ten příšerně sexy úšklebek a oči, které naopak zůstávaly dokonale chladné a netečné. Drahé hodinky na zápěstí, zlaté manžetové knoflíčky, vypucované boty, no divili byste se mi, že na mé tváři hrál ten pobavený úsměv? Už jsem ve Viktorově kanceláři viděl různé lidi, ale tenhle chlap.. to bylo něco! 
Jeho pohled se přetočil na mě a já si v tu chvíli přišel jako nahý, dokonale obnažený, jako by viděl mnohem víc než kdokoliv v místnosti. Absolutně vůbec ho netankovala přítomnost těch dvou týpků za jeho zády, kteří se nejspíš snažili stejně splynout se zdí, ani Viktora, který taktně neříkal radši vůbec nic a já.. já se jen sladce usmál a rozhodně nehodlal klopit oči. 
"Na Viktorovi mě štve spoustu věcí - arogance, namyšlenost, sebestřednost.." s každým dalším slovem jsem k němu udělal krok, ne, já se rozhodně nenechal zastrašit, i když jsem cítil, že bych se měl cítit v ohrožení, že bych neměl provokovat, možná to byly ty jeho oči, které ze mě nespustil ani na vteřinu a které jediné se na rozdíl od toho zatraceně charismatického obličeje neusmívali. Tvářil jsem se naprosto nevinně, naivně a sladce, jako bych význam jeho slov vlastně ani nepochopil. Já ale naprosto přesně věděl, co po mě chce, co tohle probereme to nad sklenkou vína vlastně znamená. Docela mě zarazilo, když jsem naklonil hlavu na stranu a s tím, jak jsem si olízl pomalu rty, jsem si ho prohlédl ještě jednou a skutečně zapřemýšlel nad tím, co by to znamenalo, kdybych tohle pozvání přijal. Protože něco takového, takovým naprosto nekompromisním způsobem, se mi ještě nikdy nestalo. Měl jsem rád sex, rád jsem si hrál, rád jsem zkoušel nové věci a experimentoval, ale zároveň jsem si vždycky vybíral. Vždycky tak, aby ty hry nakonec byly podle mého, abych já měl celou situaci pevně v rukách, jak jsem to míval s Theem a těmi dalšími, kteří byli jen loutky v mém zábavném divadle. Ale ten pohled mě ujišťoval o tom, že tady vyhrát nemůžu. A jako profigamer, který měl na svém kontě tisíce výher, jsem uměl vycouvat z něčeho, kde nemám šanci. 
Znovu jsem se usmál, díval se mu do očí, neucukl, nezačervenal se, prostě jsem si nemohl pomoct a musel, prostě musel provokovat, i když jsem cítil Viktorův varovný pohled v zádech. "Nicméně dnes večer, pff.." zalovil jsem v kapse roztrhaných džínů, pravda, mezi těmi čtyřmi v černých luxusních oblecích jsem ve svém tričku s Andyho merchem a těch rozdrbaných džínách vypadal jako pěst na oko, ale nezdálo se, že bych s tím měl sebemenší problém. Vybalil jsem lízátko z pestrobarevného obalu a strčil si ho do pusy. Mé oči se zvedly a pevně ten pohled opětovaly těm černým hlubinám v té ošukáníhodné tváři. "Popravdě nechce se mi vymýšlet výmluva, proč jít nemůžu. Protože jednoduše nemám zájem." další sladký úsměv, neopomněl jsem jazykem drze objet lízátko v tom nejlascivnějším gestu, jenom proto, že jsem se chtěl dětinsky pobavit, zatímco jsem ho bez dalších slov obešel a vydal se ke dveřím. 
"Můžu to teda podepsat..?"

Rozhodně jsem ze své návštěvy nebyl nadšený a nebylo to jen tím, jak si drze hodil ty boty na můj skleněný stolek. Ne, já znal Nikolase moc dobře a věděl, že on je přesně ten typ, který si vždycky najde něco, čím mě bude vysírat. Byl přesně ten prototyp rozmazleného děcka, které od mala mělo peníze a zvyklo si, že si může dovolit všechno. Byl vždycky tak bezstarostný a drzý a všechno to pramenilo z toho, že uměl s lidmi perfektně manipulovat. Byl hráč a nejen proto, že vyhrával nějaké dětinské soutěže pro děcka. Nicka nebylo dobré podceňovat, protože byl skvělý manipulátor a já z něj upřímně nikdy neměl dobrý pocit. Dokud ale platil, nejspíš jsem s ním neměl problém, i když mě všechna jednání s ním vrcholně unavovala. 
Teď ale nešlo ani tak o Nicka jako o další schůzku, kterou jsem měl a moc dobře si uvědomoval, že Enzo nebude čekat. Ani mě moc nepřekvapilo, když rozrazil dveře a s úsměvem mě pozdravil, ale já moc dobře věděl, že za tím familiárním úsměvem se skrývá výtka. Neměl rád, když ho lidé nerespektovali a tohle bral přesně za takovou situaci. A znepřátelit si Enza, to bylo to poslední, o co jsem stál. 
Nejspíš jsem chtěl prostě Nikolase vyhodit a omluvit se za zdržení, ale ten hlupák otevřel pusu a já věděl, věděl, že tohle bude šílený problém! Pohlédl jsem na Enza, popravdě jeho chování bylo vždycky přesně takové, sebestředné a sebevědomé, neptal se, on jen byl zvyklý vydávat rozkazy a já věděl, že si Nicka vyhlédl, jenže v tom byl ten problém. Nick nebyl hloupá sekretářka ani děcko, co by potřebovalo jeho peníze nebo prestiž. Nick tohle všechno měl a já věděl, jak tohle dopadne, ještě než stačil otevřít pusu. 
Nastalo ticho, když jsem se na něj podíval a jen chvíli čekal, jestli můj mafiánský šéf vytáhne bouchačku a rovnou ho odstřelí, ale popravdě jsem Enza znal už dlouho a byl sii jistý, že tímhle jeho zájem o Nicka neklesne, naopak. Bude ho chtít ještě víc. 
"Podepiš, nebude v tom problém." udělal jsem směrem k blonďákovi pár kroků a smlouvu mu vrátil, připravený ho odtud vyhodit dřív, než poznamená nějakou další pitomost, kterou ohrozí sebe i mě. Hlavně mě, jeho osud mi byl popravdě celkem ukradený. Mezi dveřmi jsem ho ale nakonec přece jen zastavil. Protože ať jsem byl sebevětší hovado, cítil jsem morální povinnost toho chudáka varovat. "Drž se od něj dál.." nešeptal jsem, ale bylo to určené jen jeho uším, když jsem ho s tím tvrdým výrazem vyrazil za dveře a nekompromisně za ním zavřel.
"Enzo, omlouvám se za zdržení. Přišlo vyrozumění od soudu, zdá se, že tu ještě nějaký čas budeš muset zůstat.." rozhodně jsem se k té situaci nehodlal vracet, i když mi bylo jasné, že jen tak tomu neuteču.