Plaza Athénée

Cesta byla celkem tichá, na mě teda určitě, i když jsem se Erika zeptal, jaký měl den a odpovědí mi bylo jen protočení očima a odpověď dobrý. No jako bylo to trochu divný a jo, byl jsem nervózní tak, že jsem radši ani nemluvil. Popravdě bylo to tu zase, když jsem šel nahoru do Erikova bytu, byl jsem povznesený a spokojený a nepřemýšlel, vůbec jsem nad tím nepřemýšlel, jak jsem to měl ve zvyku, prostě to hodlal nechat spontánně běžet, jenže potom Erik a Kuba a.. a nějak to zase bylo celé v hajzlu! Asi to bylo fakt tím, že mi na tomhle hodně záleželo nebo to bylo Erikem? Nestávalo se mi, že bych nevěděl, co mám dělat, nebo spíš jsem nad tím prostě nikdy moc nepřemýšlel. Vyplynulo to ze situace, z kontextu, z nálady a bylo fuk, jestli jsme šli na brunch, do kina nebo se váleli v obýváku na gauči. Jenže když jsem nad tím víc přemýšlel, vždycky to vlastně bylo tak, že ty holky balily mě, že tu aktivitu iniciovaly ony, že ten vztah začaly ony a já nemusel vůbec přemýšlet nad tím, jestli mám šanci, jestli se jim líbím, jestli je bavím, protože jsem si byl jistý že jo a všechno bylo mnohem jednodušší, všechno bylo v klidu a pohodě, jenže Erik.. Erik byl prostě úplně jiná liga a já snad prvně ve svém životě cítil nejistotu, když jsem mlčel, řídil Bentley setmělou Prahou a přehodnocoval všehny svoje nápady znovu a znovu. Bylo to paradoxní a hloupé, ale já si teď fakt nebyl jistý ničím, nepošle mě do hajzlu, když ho vezmu do kina na animák? Hraje třeba bowling? Má rád stejky? Sushi? 
Povzdechl jsem si, fakt to bylo patetické, ale chtěl jsem, hrozně jsem chtěl, aby to první rande bylo skvělý, aby se na konci usmál a prostě.. sakra, bylo to jednoduchý, já jenom chtěl, aby byl spokojený, aby se ten vztah mezi námi prohloubil, aby to nebylo jenom o sexu, ačkoliv tím svým monologem mi Kuba rozhodně do hlavy nasadil brouka. Nic jsem o Erikovi nevěděl a chtěl to změnit. Jenže teď jsem byl vyschízovaný kvalitou svých nápadů a nebyl si jistý ničím.
Sjel jsem do podzemních garáží luxusní staré budovy v centru Prahy a zaparkoval. Sám sobě jsem odkýval, že je to ok, měl v hlavě ta Kubova slova, buď alfa samec, buď sebevědomej, udělej dojem a právě proto jsem vystupoval z auta právě tady. Nejspíš v té nejvíc snobské restauraci, ve které jsem kdy byl, kam mě jednou vzali manažeři po vydání toho singlu s Kiem, abychom oslavili ten veleúspěch a já se s tím menu, ve kterém jsem nerozuměl ani čárce, cítil dost nesvůj, ale bylo to první místo, které mě napadlo, když jsem si představil jak na někoho dělám dojem. 
"Hmm tak si dáme večeři a pak zajdeme někam na drink." prohlásil jsem rozhodně, jako by chození na drink bylo něco, co dělám každej druhej den, zatímco už jsem vcházel do atria té honosné restaurace. Jo, už si vzpomínám, tady je ten pocit naprosté nepatřičnosti, když jsem Erika pouštěl před sebou dovnitř a číšník v livreji nám otevíral dveře. Tvař se normálně, udělej dojem! 
"Tak, co si dáme? Asi nejdřív nějaký aperitiv? Naposledy jsem tu měl vynikající Poulet basquaise, to bys měl ochutnat." popravdě jsem neměl tušení, co znamená většina těch názvů v jídelníčku, jenom jsem si matně pamatoval, že to mi doporučoval manažer, když jsem se mu nenápadně svěřil, že jediné, co jsem schopný přeložit, je voda. Tehdy jsem si moc neuměl představit, jak důležitá zkušenost to bude, ale teď jsem se minimálně tvářil, že jsem znalec francouzské kuchyně a Masarykama si můžu utírat zadek. I když jsem jenom doufal, že to zní alespoń trochu přesvědčivě.

Seděl jsem v tom drahém autě, sledoval ubíhající cestu, světla, očima zatěkal k jeho soustředěné tváři upřené na silnici kterou sem tam ozářila pouliční lampa, a připadal si zvláštně. Zvláštně, když se mě ptal na můj den, když chtěl vědět tolik důvěrných informací, které jsem za celý život řekl jen jedné osobě a s ostatními prostě a jednoduše razil to pravidlo anonymity. Chtít to teď změnit, svěřovat se člověku kterého jsem původně zamýšlel mít jen na to jedno pro mě prostě bylo zvláštní a nebylo jednoduché, vůbec nebylo jednoduché to začít měnit. Protože teď jsem měl vztah, protože teď bychom spolu asi mluvit měli, ale tohle já prostě neuměl a nedělal. Jednak proto, protože mi dlouhé monology nikdy moc nešli, většinou tuhle činnost zastával Kuba zatímco já jen mlčel a poslouchal, a za druhé, vědět příliš znamenalo se sbližovat a tomu jsem hodlal předejít všemi možnými způsoby. Myslel jsem si, že držet si odstup bude jednoduché, ale začínal jsem zjišťovat, že to bude pravý opak.
Celý čas byl potom až nezvykle tichý, tak tichý, až mě donutil se ubrat do vlastních myšlenek a to bylo až moc nebezpečné. Všiml jsem si té skleslosti co se mu sem tam mihla v očích a kterou se snaží zamaskovat úsměvem. Ale já mu to řekl,já ho na to připravil, řekl jsem mu o svém vztahu s Kubou a proto jsem pro něj neměl slova omluvy nebo útěchy. Neměl a přesto jsem to nechápal. Nechápal ty výčitky, co mě začaly sužovat s každou další minutou co vytrvale mlčel. Já a výčitky, další novinka. Tohle jsem neznal, nechtěl.. Jak dlouho budu tohle ještě opakovat? Radši jsem přetočil pohled z okna a podepřel si bradu rukou, protože bych jinak ještě pronesl něco, čeho bych zajisté litoval.
Vystoupil jsem z auta v budově ve které jsem jakživ nebyl a to ani netušil, že vstoupím do prostoru co mi div nevypálí oči. Když jsme procházeli ke stolu, cítil jsem všechny ty pohledy všech ostatních, těch paniček v drahých róbách, s prsteny s diamanty, náušnicemi že jim div neupadla hlava a všechny ty pána v těch drahých oblecích. A pak jsem tady byl já, v jeho triku své kapely a roztrhaných džínách. Přetočil jsem pohled na Dannyho a pozvedl obočí.. vážně? Došlo mi, že se na nás nedívají proto, že by poslouchali lvlDK, ale protože jsme prostě v té bílé čistotě byli jako pěst na oko. Mě bylo fuk, že na nás zírají, ale při pohledu do té tváře před sebou jsem prostě jen uvažoval, co má tohle všechno bejt. Když říkal večeři, tušil jsem třeba indii, čínu, pizzu, cokoliv, ale tohle? To sem jako chodí každej den? Málem jsme při těch cenách a cizích názvech, co jsem viděl v menu, které nám předal číšník v rukavičkách, zakuckal a to se mě zrovna dvakrát nestávalo. Znovu jsem pohledem zabloudil ke svému společníkovi, který mě, za prvé vůbec neupozornil kam jdeme a ještě mi doporučoval něco, co jsem se radši ani neopovažoval zopakovat. Sledoval jsem jeho tvář, tvář, ve které se zarputile snažil držet ten poker face a jemný úsměv, ten profesionální výraz, který jsem pozoroval víc než upřeně. Protože mi tady něco nehrálo, něco mi tu nesedělo. Tohle všechno, tohle všechno se tolik nehodilo k tomu klukovi s tím upřímným hřejivým úsměvem, s tou otevřenou myslí a duší. Tohle tady bylo pro upnutý padesátníky, pro ty snoby, ne pro tebe.. Nebo? Nakonec jsem se jen nespokojeně mlaskl, znuděně přejížděl prstem po hraně perfektně nablýskané skleničky a aniž bych z něj spustil pohled, pronesl.
“Hmm.. Dám si, co mi doporučíš. A co k tomu na rozjezd skleničku nějakého vína? Co třeba nějaké, hm, červené? Co bys mi doporučil?” Naklonil jsem hlavu na stranu, ne, rozhodně jsem nechtěl skleničku červeného, kaviár nebo chobotnice, chtěl jsem prostě jen vědět, co mi odpoví. Protože pokud tak dobře znáš tuhle restauraci, nebudeš mít přece s tím problém. Nechtěl jsem ho trápit, nechtěl, jen jsem se snažil rozluštit, co má tohle znamenat. Tohle, co všechno doslova křičelo, že to takhle bejt nemá. Neuměl jsem lhát, neuměl na sobě dát, že mě tohle baví, že se mi tohle líbí, protože nelíbilo. Možná jsem byl nervózní z jeho přítomnosti, z toho vztahu, z té romantiky, z těch gest, které jsem neznal a neuměl zpracovat, ale ne z tohohle místa. Ne jako on, když jsem si všiml, jak zaváhal. Jak se z číšníka snaží vypáčit odpověď na mou otázku a ten ho mile upozorňuje, že vína jsou samostatně ve vinném lístku. Ach Danny, byl jsi tak čitelný, tak moc..
Přerušil jsem jejich horlivou debatu tím, když jsem rázně zaklapnul menu a položil ho na stůl. “Nedáme si nic, děkujeme” Pronesl jsem bez úsměvu, zatímco jsem věděl, že mě Danny šokovaně pozoruje. Ale já si na nic nechtěl hrát, neuměl jsem to a nechtěl s tím začínat. Tohle pro mě prostě nebylo. A zatímco číšník začal koktat, že si něco musíme dát, když máme rezervaci a jestli jsem tím nemyslel, že si nedáme nic k jídlu nebo.. Zjevně tuhle odpověď nečekal a já mu nevěnoval žádný úsměv ani pohled, kterým bych ho nějak dostal z té nervozity a překvapení. Ne, svůj pohled jsem přetočil na stejně šokovaného hnědovláska. Ale no tak. Otravovalo mě to, otravoval mě ten tvůj ztracený pohled, protože se mi nelíbil. Vůbec. A tak jsem prostě a jednoduše odšoupnul židli, popadl Dannyho za ruku, vytáhl ho na nohu a táhnul z téhle směšné snobárny prostě a jednoduše pryč ignorujíc, že jsem přitom strčil do číšníka jehož křišťálové pozlacené skleničky se s rachotem roztříštily na zemi. A když se za námi ozval křik a hukot a nadávání babek do toho, jací jsme humpoláci a to ještě bylo to nejslušnější, co z pusy vypustila, jen jsem na tempu přidal a táhnul nás tou samou cestou co jsme přišli zpátky.
Nepouštěl jsem Dannyho ruku ani ve chvíli, kdy jsme se konečně zastavili u auta. Byl jsem to já, kdo porušoval jeho osobní prostor, kdo se k němu krok po kroku přibližoval zatímco ho donutil zády narazit do tmavého Bentley. Do nosu mi pronikla jeho vůně, jeho blízkost a.. Povzdechl jsem si a protočil očima.
“Promiň jestli ti kazím večer..” Zabručel jsem.. “humra asi vynechám. Nevím jak ty, ale já na tohle prostě nejsem, bylo mi tam moc.. dusno. Nezajedeme radši na mekáč?” Pronesl jsem jakoby se nechumelilo a všiml si toho chaosu, co se mu odrážel v hnědých očích. Neopouštěl jsem jeho blízkost a znovu si jen krátce povzdechl. “Nemusíš být alfa samec Danny. Nejsem žádná tvá fanynka a rozhodně nejsem někdo, kdo by potřeboval tohle..” Rukou jsem mávnul kolem sebe. Věděl jsem, že za tohle celé může ta situace s Kubou. Věděl jsem, že to stále ještě vstřebává a chápal to. Upřímně jsem byl překvapený že nevzal roha už jen po té poznámce o gauči. Stejně jako Kuba uměl lichotit, nejspíš tady chudáka bývalého heteráka pořádně vyděsil. “Buď svůj. Nepřetvařuj se, za prvé to poznám, protože jsi hrozně špatnej lhář a za druhý ti to nesluší a navíc je to děsně otravný..” Dodal jsem a pohled z něj přetočil na dveře spolujezdce. Nehodlal jsem tady trávit další minuty. A skutečně jsem měl hlad.

Popravdě netuším, co se tu stalo. V jednu chvíli jsem se snažil zamaskovat fakt, že jsem si objednával krůtu v domnění, že se jedná o nějaké víno, které si Erik přál a ve druhé za námi div neběžely babky s vidlemi a pochodněmi a já se dokázal soustředit jen na Erikovu ruku, která tak jednoznačně svírala tu mou a já jen cítil své srdce, které tak zběsile bušilo ne proto, že jsme právě v luxusní restauraci roztřískali asi bambilion šampusek, ale protože jsem si fakt přišel jak nadrženej puberťák, kterýho vzala královna ročníku prvně za ruku! 
Z toho snového obláčku mě probralo až parkoviště a Erikův tvrdý pohled, jeho kroky, které mě nutily pomalu couvat, až jsem zády narazil do auta. Překvapeně jsem se na něj díval, sledoval jeho obličej, který byl sice hluboce otrávený, ale nějak jinak něž obvykle. Nějak vřeleji, jestli se to o otráveném výrazu dá vůbec říct. Projel jsem si nervózně rukou vlasy a jen se nešťastně zašklebil. "Já jen,.. myslel jsem, že.." nedokázal jsem ze sebe vysoukat smysluplnou větu. Co jsem si vlastně myslel? Že se do mě zamiluje jen proto, že mu koupím předražený kuře a víno, který by mohlo být stejně tak z Versailles i krabicák, protože já bych to stejně houby poznal? A stál jsem vůbec o to, aby mě chtěl jen proto, že kolem sebe mávám penězma? Konečně jsem zvedl pohled a zadíval se do jeho tváře. Měl pravdu, já byl fakt hodně špatnej lhář, ale já ti nechtěl lhát, já jen znovu a znovu přemýšlel, co mám dělat, abych zlomil to tvé přesvědčení. Díval jsem se na ruku, která stále svírala tu mou, vnímal teplo z konečků jeho prstů, zatraceně, proč jsem přemýšlel jen nad tím? Nechtěl jsem jeho ruku pouštět, vážně nechtěl. Zadíval jsem se mu do očí a jen si povzdechl. "Tak fajn, chtěl jsem prostě udělat dojem, jasný? Chodil jsem se spoustou holek, ale vždycky to byly moje fanynky a já nad tím nemusel přemýšlet a všechno bylo jednoduší a.. a ty nejsi jako nikdo koho znám. A mate mě to a znejišťuje a.. bojím se, že když budu svůj, nebude to dost.." občas jsem se styděl za upřímnost, s jakou jsem mluvil s lidmi kolem sebe a někdy si přál, abych dřív myslel než mluvil, ale teď ne. Já mu nechtěl lhát, nechtěl jsem nic předstírat. Protože mi na tom záleželo. Protože v tu chvíli, kdy se zvedl, kdy mě chytil za ruku, kdy s tím stoickým klidem kašlal na celou tu snobárnu, jsem se do něj zamilovával zase o kousek víc a děsilo mě to. Protože ty pocity, které jsem měl, když byl někde u mě, když jsem nad ním přemýšlel, jsem neznal. Znovu jsem si povzdechl, ne, nebyl jsem ten typ, co by brečel a vylejval si srdíčko, nechtěl jsem po něm ujištění o jeho náklonosti, nepotřeboval jsem si na něm honit ego, prostě jsem jen vyložil karty tak, jak jsem byl zvyklý a když jsem zvedl hlavu v mé tváři byl sice nejistý, ale za to stydlivý úsměv. Stiskl jsem jeho ruku a palcem přešel po hřbetě jeho dlaně, jemně, něžně, úplně jsem cítil, jak se mu protáčejí oči, ale bylo mi jedno, co si myslí. Neřekl to sám? Být svůj.. "Promiň, můžeme na tohle zapomenout? Hele nastup a dělej, že ta věc na r, kterou radši nebudu vyslovovat nahlas, protože už tak vypadáš dost nasraně, teprve začala jo? Tak dělej překvapenýho, až přijedu k tomu mekáči, jasný?" v očích mi pobaveně zajiskřilo, ne, celá ta situace z restaurace byla ve skutečnosti něco, co mi jen shodilo kámen ze srdce. Protože byl normální, normální kluk a mě se to líbilo, líbilo se mi, když se choval takhle a nechtěl jsem být Ufňukaná Uršula věčně. 
Konečně jsem pustil jeho ruku a sám nasedl zpět do auta, naladil jsem si tam pěkně klasickej trapnej českej rap, ohulil si Andyho na plný pecky, jak jsem byl zvyklý a rozjel se pryč.

Auto konečně plynule zastavilo a mě došlo, že jsme na místě. Nejspíš jsem měl pociťovat strach a nervozitu a já skutečně cítil, jak se mi nepatrně chvějí konečky prstů a lechtá mě v podbřišku, ale nebyla to ta vyděšená nervozita, kdy si ze všeho nejvíc přeješ utéct, ne, tohle byla nervozita před velkým turnajem, před tou poslední, finální hrou, kdy pomalu utichají zvuky kolem, kdy přestáváš vnímat barvy a vůně, kdy se tvá hlava nastavuje do toho pravěkýho módu, myšlení přebírají instinkty, vytěsníš všechno, co není důležitý a tvoje hlava zůstane zaměřená jen na jediné - vyhrát. Možná jsem byl jiný, možná jsem to všechno chápal špatně, ale v mém nudném, předvídatelném světě, kde jsem přesně věděl, co který člověk udělá ještě než to věděl on sám, čistě analýzou těch známých vzorců chování, které si sám ani neuvědomuješ, ne, v mém světě bylo všechno předem dané a vyhrané. Až na jedno. 
Dveře limuzíny se otevřely a já místo nevrlého vrčení, panické hrůzy nebo nadávek vystoupil s pomocí jedné gorily s tím oslňujícím a naprosto nevinným úsměvem. Protože i kdybych se bál, nehodlal jsem svému protivníkovi ukázat své karty, co by to bylo za hru. 
Gorily mě doprovodily jen do atria honosné budovy, ale zůstaly stát za prosklenými dveřmi. Všude bylo ticho a nevídaný klid a mě to nutilo obezřetně se rozhlédnout, upřímně rozhodně jsem nikam nepospíchal a nebylo to proto, abych se kochal antickými sochami ve foayer, jako spíš z jednoduchého a efektivního pocitu, že prostě neudělám to, co se po mě chce. Čistě jen proto, že můžu a chci, i když jsem moc dobře cítil ty nevrlé a lehce nervózní pohledy goril. Nejspíš jsme jeli pozdě, přece jen ta zastávka doma byla dost dlouhá a to nejspíš znamenalo, že pan Šéf čeká a jak jsem si uměl dobře představit, šéf čeká nerad, ale mě samozřejmě bavilo kluky znervózňovat ještě víc, protože jsem si byl jistý, že za to dostanou nějaký trest. Jaký, to jsem si mohl jen domýšlet, ačkoliv ne, že by mě to nějak zajímalo. 
Zkontroloval jsem své dokonale upravené vlasy v naleštěném zlatém zrcadle, byl jsem si moc dobře vědom toho dokonalého vzhledu, luxusní vůně a nebylo náhodou, že tmavý, stříbrnou nití prošívaný oblek dokonale dokresloval mou postavu a vyzdvihoval všechny přednosti. Upravil jsem si tmavou kravatu i všechny šperky, které jsem měl v uších, klopě i na zápěstí a vydal se prosklenými dveřmi do hlavního sálu, aniž bych se nadechl pro uklidnění nebo udělal jiný podobný groteskní rituál. Ne, já byl ledově klidný. 
Ačkoliv uznávám, že ten obrovský prostor, jemuž dominoval jediný stůl uprostřed místnosti osvětlený jen tlumeným světlem svíček, mě na chvíli přece jen oslnil. Restaurace byla prázdná, naprosto prázdná, v pozadí hrála jistě živá hudba, dokonce ani číšníky jsem nikdy neviděl, pouze tu osobu, která se elegantně postavila a upírala na mě ty temné oči. Nevydržel jsem to a ušklíbl se, pobaveně, musel jsem mu přiznat toto malé vítězství, protože ať byl kdokoliv, tohle na mě dělalo dojem. Fakt vylidnil celou restauraci, protože jsem o tom odpoledne zavtipkoval? Začínalo mě mrzet, že jsem nepřitvrdil, třeba jsem teď mohl zdravit Elona Muska v raketě do vesmíru! 
Rozešel jsem se k němu, pomalu, ladně, věděl jsem, že mě pozoruje a chtěl mu dát tu možnost si všechno dokonale prohlédnout, protože jsem věděl, že je to všechno do puntíku perfektní. Dal jsem si záležet. Nespustil jsem z něj oči, s naprostou suverenitou opětovat jeho pohled, když jsem došel ke stolu a jen se slabě pousmál. Protože hra právě začala. A moje výhra bude sladká..

Nedíval jsem se na hodinky, nekontroloval netrpělivě svůj vzhled v zrcadle ani necítil žádnou nervozitu z narůstajícího zpoždění o kterém jsem byl přesvědčený, že nastalo, když se mě manažer přišel po několikáté zeptat, jestli mají ještě počkat a já mu nevěnoval ani pohled, jediná má odpověď byla, když jsem zvedl ruku, pohnul prsty a nevzrušoval se nad překvapeným výrazem manažera, kterého do pozadí restaurace odváděly muži oděni v tmavém, protože jsem vážně neměl rád dotěrné otázky. Pozoroval jsem prosklené dveře a nedokázal zakrýt lehké zamračení, protože jsem skutečně nerad čekal, Nikolasi. Všichni věděli, co nedochvilnost v mém světě znamená a kdo za ty drahocenné minuty mého času navíc zaplatí.
Necítil jsem nervozitu, ta v mém světě neměla místo, ale jistou znuděnost a otrávenost která vystřídala do vzrušení z lovu, který jsem před chvílí započal. Nebylo to žádné rande jako v romantických filmech, nechtěl jsem ho zaujmout těmi velkými gesty, o tom tohle celé rozhodně nebylo. Byla to hra, protože já věděl, že ho dostanu, věděl jsem, že bude můj, nepochyboval o tom ani na minutu, dřív či později a tohle celé bylo jen součástí většího plánu. Dveře se konečně otevřely, postavil jsem se a tmavým pohledem hodnotil příchozího, nevěnoval jsem pozornost nikomu a ničemu jinému než bělovláskovi, co ke mě kráčel tím sebevědomým krokem. Byl jsem překvapený, na tu malou vteřinu nedokázal skrýt to popuzení, když jsem si uvědomil, že věci, co má na sobě, rozhodně nejsou ty ve kterých jsem ho chtěl vidět. A stejně tak jsem si uvědomoval, díky tomu intenzivnímu pohledu, že si je toho moc dobře vědom i on sám a že to takhle chtěl. Chtěl mě rozčílit, chtěl mě vyvést z rovnováhy a já se místo překvapení jen lehce pousmál. "Vypadáš skvěle.." Poklona, o které by si ostatní mysleli, že je sladká, a tak moc ladila k tomu gentlemanství, když jsem sledoval, jak mu číšníci odšoupli židli, usadili ho a já dalším otráveným mávnutím naznačil, že je na čase začít s večeří. Ne, ta poklona nebyla poklonou, nýbrž informací, že jsem si naprosto vědom jeho drzosti. Sjížděl jsem ho pohledem, přes ten perfektní obličej, perfektně padnoucí oblek, sakra, věděl jsem, že jsem si vybral dobře, protože na téhle společnosti bylo všechno perfektní a věci, co byly perfektní, po těch jsem zoufale toužil a ty jsem vyžadoval. A ty se budeš skvěle hodit do mé sbírky. Očima jsem zabloudil i k zápěstí, po kterém sklouzly stříbrné hodinky, ale opět ne ty, které jsem chtěl vidět. Nebyl jsem si jistý, jestli mě jeho drzost rozčiluje nebo baví. Zatím to byla kombinace obojího. A já musel uznat, že to bylo poprvé, co se někdo tak očividně vzpíral mé vůli a já namísto znechucení cítil mnohem silnější touhu ho prostě a jednoduše pokořit. "Myslím, že má přítomnost bude slibnější než Madonna.." Pronesl jsem ledabyle, zatímco číšníci pronesli dva druhy vína, červené a bílé a obě nalily do skleniček před něj aniž by si vybral. Protože kontrola byla má posedlost a já se v ní vyžíval. Ovšem pokud by chtěl něco jiného, mohl si posloužit, když mu podali jídelní lístek a já se zájmem sledoval, jak si prohlíží cizí názvy. Sledoval jeho reakce, všechny jeho pohyby aniž bych sám sáhl po nějakém menu, protože jak jsem říkal, to už bylo dávno dané. Pronesl jsem ta slova schválně, ačkoliv s hraným nezájmem, protože já si jasně uvědomoval svoje první vítězství, když jsem si uvědomil, že skutečně na tuhle večeři přišel. Jistě, s malým donucením, ale to ho přejde.
"Dárky ti nevyhovovaly? Myslím, že oblek by ti měl být na míru" Opřel jsem se lokty o stůl a naklonil hlavu na stranu. Jestli si totiž myslí, že tahle hra bude podle jeho pravidel, neměl tušení s kým ji hraje.

Nebudu lhát, tentokrát jsem se bez předstírání díval do jeho tváře, na ty ostré, tvrdé rysy, hluboké, nic neříkající oči, dokonale upravené vlasy, vystouplé lícní kosti, hranatou čelist, sklouzl pohledem a zhodnotil i jeho postavu, vysokou, mohutnou, pevná ramena, perfektně padnoucí oblek. Pousmál jsem se, byl prototypem toho ideálního muže, všechny proporce naprosto oslňující, oku lahodící, vše do sebe zapadající. Gentlemanské chování, ten upřený pohled.. moc dobře věděl, že je úplně jiný level než ostatní a ačkoliv to nepůsobilo arogantně, v každém gestu to dával na odiv. Luxus, bohatství, moc, předražené hodinky, oblek z nejlepší látky, pronikavá vůně, nenásilná, ale prostupující kolem něj v lákavém oparu. Věděl jsem, že je zvyklý na to, že mu všichni padají k nohám, tys nebyl zvyklý na odmítání a nebudu říkat, že jsem ty ženy, které jistě rády skákaly do jeho postele jedna za druhou nechápal, ale no tak! Co by to bylo za hru, co by to bylo za zábavu, kdybych poslušně plnit tvoje přání? Viděl jsem tu nelibost umně schovanou za ten to pousmání, za poklonu, která ale nebyla poklonou. To tiché varování, natolik gentlemansky podané, že vyznělo jako lichotka, ale já nebyl jedna z těch hloupoučkých holek, které viděli jen bohatství a moc. Já viděl víc a upřímně mě zajímalo, jestli mi také budeš ochoten víc ukázat. Protože tohle, celé tohle, to nebylo nic jiného než první bitva z mnoha. 
"Já vím. Armani mi sedne." konstatoval jsem se stejně lehkým pousmání, nezasvěcenému divákovi by mohlo připadat, že si prostě jen nenuceně povídáme, ale ten pohled, opětoval jsem mu ho, chtěl jsem, aby věděl, že já nejsem jako ti ostatní, že já si nesednu na zadek z jednoho drahého obleku a zbytečných hodinek, ani z limuzíny nebo okázalé restaurace. Ten jeho pohled, vážně sis myslel, že to bude tak jednoduché? Že se poddám? Inu hodlal jsem mu ukázat, že se bude muset začít snažit, jestli mám souhlasit. I když uznávám, že na mě to odhodlání a sebedůvěra dělaly dojem, rozhodně jsem tu ale nehodlal mrkat a vzdychat v úžasu. 
Posadil jsem se, nedával ve svém výrazu rozhodně najevo, pokud jsem byl touto situací tak unesen, jak se asi očekávalo, protože sorry, nebyl a místo toho si opřel hlavu o ruku a zadíval se na něj po tom, co mi oznámil, že bude slibná společnost. Olízl jsem si pomalu rty, asi jsem skutečně měl držet jazyk za zuby a jemnými kroky prozkoumat terén, asi jsem měl poslouchat Patrika a ty všechny, kteří mě varovali, ale upřímně, já takový nikdy nebyl. Byl jsem hráč a dokázal v lidech číst lépe, než by se mohlo zdát a moc dobře jsem věděl, že on mi neukáže nic, co sám nebude chtít. Nemělo cenu hrát sladkého kluka, těch jsi měl na každém prstu deset. Já věděl, že jestli chci vyhrát, musím tě vyvézt z rovnováhy a upřímně co byl jednodušší způsob, než narušovat tu nebeskou auru, kterou nevytvářel jen on ale i všichni kolem, kdo jako by se báli k jeho výsosti jen přiblížit a dýchat jeho vzduch? Jenže to bylo právě to, co mi nahrávalo do karet. Protože prachy ani přepych mě nemohly uchlácholit jako ty přede mnou, protože to jsem všechno měl. A já z tebe chtěl dostat víc, už jen pro ten pocit, že jsem ten první. 
"Přijde na to. Možná by nebylo od věci se představit. Tak se to obvykle dělává v moderní společnosti, ty časy, kdy chlapi unášeli děvečky na koních proti jejich vůli už jsou díky bohu pryč." zvedl jsem sklenku červeného a aniž bych se přestal usmívat nebo na něj dívat, jsem sklenkou zakroužil a přivoněl k té těžké, kořeněné vůni, než jsem slabý doušek poválel na jazyku a pokýval znuděně hlavou, čímž jsem tu volbu schválil, ačkoliv mi bylo jasné, že to drahé víno bylo jen dalším z mnoha symbolů moci. Uznávám, že mě to bavilo, tahle nevinná konverzace protkaná dvojsmysly a narážkami, lehkým sarkasmem a ironií, o níž jsme oba věděli, a přesto jsme tu klidně seděli, jako by to bylo naprosto normální, jako bych nenarážel na fakt, že mě násilím donutil tu být, že mě nechal unést těma gorilama, jako bych si nevšiml, té jeho nevole, protože jsem nedělal, co chtěl. Protože to bylo podstatou téhle malé osobní války. 
Vzal jsem si od číšníka menu a začal si pročítat názvy, smál bych se tomu, jak snobsky se to tu tváří a jen přemýšlel, co přesně čeká, že udělám. Nejspíš jsem se měl nervózně usmívat, popřípadě ho svádět? Měl jsem opakovat, jak jsem nikdy nebyl na hezčím místě a nemůžu uvěřit, proč si vybral zrovna mě? Jenže v tom byl ten problém, nic z toho jsem dělat rozhodně nehodlal. A možná proto jsem byl tak drzý, když zmínit ten oblek a já v jeho hlase cítil tu hořkost, porušil jsem nějaké nepsané pravidlo a tobě se to hodně nelíbilo. Sladce jsem se usmál a upravil si kravatu. 
"Neseděli mi kalhoty. V těhle mám lepší zadek." neuhnul jsem pohledem ani se nezačervenal, jen se pobaveně napil, možná jiné tím sebevědomím uváděl do rozpaků, ale já měl o sobě mínění také dost vysoké a nervozitou jsem rozhodně netrpěl. "Když už jsme u toho, hodinky jsem nechal v autě. Fakt dík, ale mám už troje a co s dalšíma Rolexkama." pokrčil jsem rameny a zaklapl menu jen proto, abych se obrátil naklonil hlavu na stranu a na okamžik se zatvářil lhostejně, jako by večeře nemeškala kvůli tomu, že jsem přišel pozdě. "Mám si vybrat nebo už mi bylo jídlo přiděleno? Confit de canard vypadá slibně." ten perfektní francouzký přízvuk byl samozřejmě také jen symbolem, jen narážkou, jen dalším posměškem, že kvůli restauraci mu do postele nevlezu, sorry jako. Vzhlédl jsem, bylo vzrušující cítit to nebezpečí z nejistoty, protože jsem neměl tušení, kde je ta hranice, kde je bod zlomu, po kterém přijde bouře. Ale já nikdy nebyl z těch, kteří by váhali nebo cítili strach. Na to byl tenhle svět až příliš předvídatelný.

Když jsem ho viděl poprvé, měl jsem dost jasnou představu o tom co chci s ním dělat a jak to chci. Myslel jsem si, že to bude to samé, pozvu ho na večeři, popijeme a pak si budu do rána vychutnávat té sladce hříšné tváře, prozkoumám každý detail té jemné kůže a donutím ho sténat tak hlasitě, jak jen si budu přát. A s tím samým ránem to i skončí. Ale on nebyl jako ostatní a já to věděl už ve chvíli, kdy si dovolil mě dvakrát odmítnout. Ne, už v tu chvíli jsem věděl, že to nebude jednoduché a možná by mě ta komplikovanost odradila, protože v mém světě komplikace znamenaly mnohem víc než jen skvrnu na dokonalém obleku. Znamenala životy. A ten tvůj, drahý Nikolasi, momentálně stál na vahách a ty se neustále převažovaly na různé strany. Opětoval jsem mu ten pohled, upřený a zkoumavý, hodnotil ho naprosto stejně jako on mě, snažil se najít slabiny, snažil se proklouznout tím chováním, které postrádalo všechno z toho, co jsem měl rád, ačkoliv se mohlo zdát, že je to konverzace jednoduchá, bylo v ní mnohem víc. A já si dovolil říct, že urazit mě, si nedovolil ještě nikdo. Stejně jako mě dvakrát odmítnout. Zakroužil jsem vínem ve sklenici, pozoroval, jak se rudá tekutina sváží po okraji sklenice a znovu zpět a pak pohled znovu zvedl k těm světlým očím, co mě pozorovaly z druhé strany stolu.
"Ty děvenky byly jistě nejdřív slušně pozvány než došlo na násilí. Myslím, že kdyby pro ně přijel kočár s drahými dary, neváhaly by" Jeho slova mě měla vytočit, cítil jsem to naprosto jasně, z toho jemného úsměvu. Vadilo ti, že jsem tě unesl? Naklonil jsem znovu hlavu na stranu a přimhouřil oči. Protože kdyby ti to skutečně vadilo, dávno by jsi tady neseděl tak klidně. Neošíval se, netěkal pohledem po setmělé místnosti, naopak, naprostým sebevědomím ji vyplňoval, byl si tak jistý sám sebou a mě tohle chování jistým způsobem imponovalo. Ne, líbilo se mi, že jsi se nezalekl, že se ve tvých očích nezračila panika, že se mi nesnažíš zalíbit lacinými slovy nebo gesty. Že neprosíš ani nepláčeš. Otázkou ale zůstávalo, jestli se mi skutečně tvoje chování líbilo. Nebyl jsem zvyklý na neposlušnost a věděl to každý člověk v téhle místnosti. A tys svými slovy dával naprosto jasně najevo že se mě nebojíš a co bych to byl za tyrana kdybych nechal si všechny své poddané myslet, že můžou dělat to samé?
"Lorenzo Verzini. Chápu, děti mi neplatí za hraní her ani nechodím po molu, tak nejsem tak známá celebrita." Jeho drzost dosahovala určité hranice a ačkoliv jsem se choval slušně, nad věcí jsem rozhodně nebyl. Ne, ta neposlušnost se mi nelíbila čím dál tím víc. Za ta ostrá slova urážek, co vycházela z těch proklatých úst by ostatní o ten jazyk dávno přišli. Ale z nějakého důvodu jsem se rozhodl ho nechat, nechat ho, ať si myslí, že si to může dovolit. Protože to nakonec dopadne jak chci. Já totiž vždycky, vždycky dostanu co chci. Akorát jsem si byl naprosto jistý, že tě nechci jen na jednu noc, můj sladký blonďáčku. Ne, tebe si vezmu kousek po kousku, zničím každý kousek tvé duše a znovu ji poskládám dle svého obrazu.
"Jsem jen prostý obchodník, vedu síť propojených korporací, matka střídá dceru, a tak dále, nic, čím bych tě chtěl obtěžovat." Sice jsem mluvil lhostejně, ale rozhodně jsem se tak netvářil. Ne, nevadilo mi, že mě neznal, bylo to správné, neměl mě znát. Protože kdyby mě znal, buď bych ho k něčemu potřeboval nebo by tady už dávno nebyl. Mluvil jsem o své práci lhostejně ale nepotřeboval jsem mu honosnými tituly nebo temnými pohledy dávat najevo s kým si zahrává. Brzy, velmi brzy na to přijde sám. Můj pohled upoutal znovu, když promluvil tou dokonalou francouzštinou, což mi jen dalo najevo, že tenhle název neříká poprvé. A to mě upoutalo, protože jsem věděl, že nebyl jen obyčejný streamer. Ne, bylo v tobě něco víc. Nevím, proč jsem ho za jeho slova rovnou netrestal, proč jsem si nevynutil to všechno, co jsem chtěl a od každého potřeboval. Ne, znovu jsem se pousmál, možná mě skutečně bavil ten hon, ten lov, kdy jsem své oběti dával lehký náskok před tou skutečnou zábavou.
"Tak tedy confit de canard.." Mohl jsem mu dát to, co jsem chtěl, protože husu jsem skutečně nemusel, ale nakonec jsem jen mávl rukou a pod velkolepými stříbrnými táci mu donesli to, co chtěl. Nevím, jestli jsi byl skutečně takový odvážný hlupák, ani jsem si nebyl jistý jestli mě to baví nebo rozčiluje. Brnkal na různé struny, struny toho, kdy jsem skutečně krčil to obočí, dával z držení těla ten jasný nesouhlas, protože jsem skutečně znal lepší prostředky než výhružky a drahé obleky, ale protože jsem tenhle odpor neznal a špatně se mi skousával. A ta hranice se ztenčovala víc a víc, když jsem se pohodlněji usadil do židle a dlaněmi přejel přes její opěradla které jsem tvrdě sevřel v dlani, když jsem se napjatě předklonil.
"Nebudu takový hrubián, když jsi tady zcela očividně proti své vůli, a rovnou se zeptám. Co chceš vědět, Nikolasi?" Nespokojeně jsem mlaskl. Věděl jsem, že je zvědavý, že je tady proto, aby rozehrál hru podle svých pravidel a já mu skutečně nabídl první výhodu téhle hry, otázku, otevřenou a jasnou. Neodpustil jsem si rýpnutí do jeho jména jen abych dal najevo, že mi nevadí ho říct znovu. I já chtěl vidět tvou nelibost. Protože jsem možná rád hrál tuhle hru, ale nedokázal v sobě zapřít to zvíře, které nehrálo čistě, bylo netrpělivé, a pro výhru jsem ve svém životě neváhal obětovat spoustu věcí, lidí, životů. Jen aby bylo po mém.

Sledoval jsem ho a s potěšením zaznamenával ta drobná gesta nevole, nakrčení obočí, nespokojené mlasknutí, upravení perfektně upravené košile, zarytí prstů do opěradla, byl jsem manipulátor a rád jsem si s lidmi hrál, Theo, Maty, Andy, všichni kolem mě byli jen figurkami na šachovém poli, se kterými jsem hýbal podle toho, kam se zrovna ubíral můj zájem. A tmavovlásek neměl být jiný. Uměl jsem se chovat jakkoliv bylo zrovna potřeba, mile a přátelsky, drze a spratkovsky, naivně a sladce, vždycky tak, abych z těch lidí vytáhl nějaké informace, nějaké reakce, které mi napověděly, jaký by měl být další tah. A ano, s ním to bylo jiné, mnohem náročnější, ne protože by mi neukazoval dost na to, abych si nedovedl poradit, ale protože i když to dělal, ve hře bylo stále až k uzoufání hodně proměnných. Stále byly otázky, které jsem potřeboval zodpovědět, naléhání a strach, všechno to tajemno a přesto jsem z nějakého důvodu odmítal uvěřit těm báchorkám. Za prachy si koupíš hodně, i oddanost lidí, to ještě neznamenalo, že jsem se měl bát nebo to na mě mělo dělat dojem. I když bych lhal, kdybych chtěl tvrdit, že si nezískal mou pozornost, protože jsem tu přece jen seděl a ano, rozhodně jsem se nenudil. Sledoval tu dokonalou tvář, která prozrazovala hodně a ty temné oči, které neříkaly vůbec nic. Ale no tak, ukaž mi víc! 
"Snad by se mezi nimi našla některá s mozkem větším, než má slepice, která by přece jen chtěla.. víc." pousmál jsem se, sám netušil, jestli chci pokračovat v těch hádankách a nebo prostě položit jasnou otázku, nepochyboval jsem, že moc dobře ví, o čem mluvím. Všechna ta nespokojenost, to mhouření očí a lehké mračení, tys fakt naprosto neakceptoval tu možnost, že tě odmítnu, že ne? Bylo to zvláštní, setkal jsem se už s množstvím lidí s velkým sebevědomím, jenže tenhle chlap prostě absolutně nepřipouštěl vůbec možnost, že něco nebude podle něj. A to bylo jistým způsobem fascinující a co si budeme, lákalo mě to do toho vosího hnízda šťourat jen víc a víc, protože jsem byl až k zbláznění znuděný a tohle byla po dlouhé době konečně konverzace na úrovni s člověkem, který mě nutil k ostražitosti. A to se mi líbilo ze všeho nejvíc.  
"Ne? Zvláštní, já bych čekal, že Mafii jsi si určitě zahrál.." s naivním úsměvem jsem se napil vína, nepřekvapilo mě, že ví, čím se živím, sice nevypadal jako typ, který by si po večerech pouštěl moje streamy, ale zároveň byl rozhodně ten typ, co potřeboval mít nad věcmi kontrolu a kontrola, to nebylo nic jiného než informace. Bylo děsivé přemýšlet nad tím, že nejspíš existuje celá složka o mně někde v jeho jistě honosném sídle, děsivé a zároveň zvráceným způsobem vzrušující. Protože jsem doslova cítil tu hmatatelnou touhu, touhu po mě, v jakémkoliv slova smyslu je možné si to vykládat, od toho sexuálního charakteru až po ten duševní. A já mu samozřejmě nehodlal dát ani jedno. 
"Nick." střelil jsem pohledem přes stůl, v mé tváři se neodrážel úsměv, protože jsem tušil, že jsem právě dostal oplaceno stejnou mincí, ale tohle byla jedna z mála věcí, která mě skutečně rozčilovala, možná směšná a hloupá, ale já ne vždycky byl tak úplně racionální. Jídlo přede mnou zůstávalo nedotčené, bylo to to poslední, co mě zajímalo, když jsem se stejně jako on naklonil vyzývavě dopředu a s tím naprosto chladným výrazem jen pokrčil rameny. "Pravdu, Enzo." jeho jméno jsem pronesl pomalu, vláčně, smyslně, ne tak drze, jak by se mohlo zdát, když jsem ho poválel na jazyku, možná jsem mu chtěl oplatit to moje oslovení, ale ve skutečnosti se mi líbilo vyslovit jeho jméno, tvrdé, zvučné, tak dokonale pasující k tomu chladnému muži. Skousl jsem si spodní ret, kdo ví, na co jsem při tom myslel, ale věděl jsem, že ho neříkám naposledy a to pomyšlení mě z nesmyslného důvodu vzrušovalo. I když v mých představách jsem ho rozhodně vyslovoval s jinou intonací než v těch tvých, protože poddat se ti, to jsem neměl v plánu, Enzo. Podepřel jsem si laxně hlavu rukou a jen naklonil hlavu. Když jasně, tak jasně. "Co chceš? Obávám se, že nemám žádnou firmu, kterou bych mohl zapojit do sítě tvých propojených korporátů. Takže.. Sex?" 

Sledoval jsem ty naivní úsměvy, tu hravost v jeho hlase stejně tak jako laxnost a jistou dávku znuděnosti. A stále v duchu víc a víc přemýšlel, jestli je to něco, co mě na blonďákovi přitahuje, vzrušuje nebo naprosto vytáčí. Rozhodně ve mě vzbuzoval mnoho emocí, ať už kladných nebo záporných a to se nedalo říct o všech ostatních, kteří seděli na podobné židli jako on, u podobného stolu, s naprosto jiným, čitelným a předvídatelným obličejem a plnili má přání do posledního. Ale ty ne. Oni věděli, kdo jsem, nedržel jsem před nikým karty dlouho skryté, protože pro mě nepředstavovaly hrozbu. Ale co ty? Věděl jsi, kdo jsem. Při zmínce o Mafii jsem se lehce pousmál, zvedl skleničku ze stolu, ale na rozdíl od mé společnosti se jí nedotkl. Byl jsem nejspíš příliš paranoidní nebo zabraný do něčeho lepšího a chutnějšího než laciné víno. Pochopil jsem tu narážku, tak jasně mířenou, už dávno jsem pochopil, že si rád hraješ. Hraješ hry, a já nevěděl, jestli ta drzost není příliš, když sis dovolil je hrát se mnou. Nejspíš jsem nebyl jediný, kdo si dělal malý průzkum, ano, věděl jsem o Nikolasovi Doubnerovi každičkou maličkost, od rodného listu po jeho kroužek na střední ale nevěděl jsem, kolik toho ví on, protože o mě skutečně nebylo nic dohledatelného. A nebo ho jen upozornily lidi kolem něho? Nedivil jsem se jim, měl se bát, měl cítit jejich pochyby, měl mít ve tváři vepsaný respekt, ale v těch jeho jsem nic takového neviděl a to mě nutilo jen víc a víc k těm přivřeným a nespokojeným pohledům. Ale přeci jen jsem cítil i něco jiného, to vzrušení z lovu, které se tak hmatatelně vznášelo místností. Nebyl jsem na odpor zvyklý, ale věděl jsem, že ho zlomím, neexistovala možnost, že ne, ať už k tomu dojde jakýmkoliv způsobem. Měl jsem ale kupodivu stále dobrou náladu, což znamenalo, že jsme stále ještě mohli sedět u tohohle stolu, hrát tu nevinnou hru o informace a oťukávání, protože mě zajímalo, kam daleko až dojdeš. 
"Pravdu." Zopakoval jsem po něm a odložil sklenici vína stranou, můj pohled se čistě upíral na něm, nikam neuhýbal, ničím se nenechal rozptylovat, protože jsi byl má jediná a hlavní zábava pro tento večer. Líbilo se mi, s jakým tónem vyslovil moje jméno a neubránil jsem se těm představám ve kterých bych ho nutil ho vyslovit znovu a znovu. Neodolal jsem, když jsem pohledem znovu sklouzl z té perfektní tváře, na ten skousnutý ret, na odhalený krk, na všechny ty šperky a pozlátka, na to tělo, kde ten oblek zvýrazňoval každou křivku ale ukazoval jí zoufale málo, až jsem znovu zvedl pohled k těm světlým hraně znuděným očím. Donutím tě k respektu a úctě. O tom nepochybuj. "Kdybych ti ji teď prozradil celou nebylo by to už tak zábavné, nemyslíš, Nicku?" Lehce jsem se pousmál, vyslovil jsem jeho jméno se stejnou intenzitou, neprodlužoval jsem ho, ačkoliv mi k mému pobavení rozhodně neunikl ten prudký pohled před chvílí, ale ten úsměv, úsměv co jsem mu věnoval bylo to poslední, co by se mi odráželo v očích. V těch byla jen temnota a chlad. 
"Kdo si myslíš, že skutečně jsem? Mafián, zabiják, úspěšný investor, herec?" V mé tváři se neodrazilo nic, při vyslovení toho, co viselo ve vzduchu. Poklepal jsem prsty o opěradlo židle a naklonil hlavu na stranu. "Nebudu lhát, že sex nebyl mým prvotním záměrem od chvíle, co jsem tě u Hrdiny potkal.." Můj pohled byl upřený, jasný a intenzivní. Neuhýbal jsem s ním, myslel svá slova naprosto vážně. "ale napadají mě i zábavnější věci" Hrál jsem si s ním stejně jako on se mnou, skutečně jsem s ním chtěl strávit noc založenou na čistě živočišných pudech. Představoval jsem si, jak ta drzá ústa pohlcují a obemykají ty správné partie zatímco mě pozoruje těma očima.. Hm. Ale jelikož jsem zjistil, že mě jeho společnost zvláštním způsobem fascinuje i otravuje zároveň, uvědomil jsem si, že možná budu potřebovat víc než jednu noc na to, abych dostal, co chci. Možná by skutečně mohl být tím, kdo mi zkrátí a zpříjemní tu dobu do mého odjezdu z téhle země. Otázkou zůstávalo, jestli jsem skutečně chtěl být takhle štědrý. Rozhodně jsem ho ale chtěl. A neskrýval tu touhu před ním ani před sebou.

Uvědomoval jsem si, že ho sleduju se zvědavostí a zájmem, byl jiný, než jak jsem si ho představoval a nebyl jsem z toho nadšený, ale získával si můj zájem, mou pozornost, nerad jsem to přiznával, ale chtěl jsem vědět víc, měl jsem mnohem víc otázek, i když mi bylo jasné, že je budu muset buď položit tak rafinovaně, aby nepochopil můj záměr a nebo se hodně snažit, abych tu odpověď dostal jako odměnu. A nebylo překvapením, že ta výzva, ten sladký pocit vítězství, který byl na konci tohohle podivného souznění, mě lákal jako nic na světě. Nemohl jsem mu upřít to vychování, já se celkem očividně choval jako rozmazlený spratek, ale on zůstával klidný a chladný, další věc, která mi jen napovídala, že není jako ti všichni hlupáci kolem a že tohle bude konečně ta zábava, na kterou jsem čekal. Protože hrát, když máš vítězství jisté, ochudit se o tu nervozitu, to napětí, tu nejistotu, která z konečné výhry udělá triumf, ne, to jsem nemohl a nechtěl a možná jsem se stále tvářil znuděně a otráveně, ale dávno ve mě jiskřilo pobavení. 
Nechal jsem ho se na mě dívat, byl jsem na to zvyklý, táhnout pozornost, ať už kvůli své tváři nebo popularitě, ale tenhle pohled byl přece jen speciální. Protože neskrýval nic z toho, co chce, co si hodlá vzít, co už považuje za své, aniž bych k tomu dal souhlas a já pod stolem mimoděk stiskl pěsti tvrdě k sobě, ne protože bych se styděl nebo mě to vyvádělo z míry, ale protože jsem se tomu snažil odolávat a přitom cítil v podbřišku to lehké šimrání. Nebál jsem sám sobě přiznat věci, které jiné děsily a moc dobře jsem věděl, co mě vzrušuje. A sakra, tenhle pohled, intonace jeho hlasu, všechna ta slova, která mě měla děsit.. ne, necítil jsem strach. Cítil jsem touhu a to nebylo dobré. 
Pokrčil jsem nevzrušeně rameny, ne nečekal jsem, že mi dá jednoduchou odpověď a popravdě ano, měl pravdu, já bych jí ani nechtěl. Taková hra by postrádala ten faktor, který člověk nenávidí a miluje zároveň, to, co dělá hru hrou - pochyby. Můžeš si něco myslet, ale dokud nemáš důkazy, jsou to jen teze, hypotézy a já miloval ten proces, sbírání informací, číhání, ty lehké krůčky, než se to všechno propojí a ty zasadíš finální úder. "Nevím." odvětil jsem nakonec popravdě, věnoval mu ten sladký úsměv jen proto, že konečně vyslovil mé jméno správně, s tou intenzitou, tak majetnicky a sebevědomě, že jsem se nedivil, skoro bych mu k těm nohám padnul taky, ale konec konců byl jsem to já. "Zatím jsi neudělal nic, co by mě přesvědčilo o kterékoliv z těch variant." opětoval jsem mu pohled. Ne, nebyl jsem z těch, kteří by něčemu věřili jen proto, že to někdo říká, že mě někdo varuje, že tak se to prostě má. Já byl vždycky až překvapivě přízemní a realistický typ, který vyžadoval jasné a přesvědčivé důkazy. Tvrdý hráč, prohru jsem nesnášel a útočil vždycky pouze ve chvíli, kdy jsem si byl vítězstvím jistý, možná proto jsem byl taková legenda, protože jsem nezažíval neslavné prohry, pouze drtivá vítězství. Byla to výzva, můj pohled plný pochyb a zájmu, ukaž mi to! Dej mi záminku, dej mi důvod se bát! 
"Budu to brát jako kompliment, ale nedá mi se nezeptat.. když už nejsem pouze sexuálním objektem, čím pro tebe tedy jsem..?" sledoval jsem, jak odložil skleničku a jen se pousmál, neušlo mi, že se ani nenapil, ani neochutnal jídlo. Možná to byla jen náhoda, ale já na náhody nevěřil a bavilo mě přemýšlet, jaký důvod to skutečně má. A to bylo přesně to, proč jsem tu pořád ještě seděl, proč jsem mu věnoval tu pozornost, která překvapivě spíše rostla než utuchala, protože byl plný těch drobných detailů, které nedávaly smysl. A já to chtěl všechno pochopit. Měl jsem se bát? 
Měl.
Věděl jsem, že strach je logická emoce, která ti jen připomíná, jak je život pomíjivý a křehký, ale já se nebál, možná jsem byl blázen, ale já věděl, že mi neublíží. Něco po mě chtěl a nebyl to jen sex, který si mohl vynutit třeba hned tady na stole, kdyby chtěl. Byl jsem tu sám, všude kolem jeho poskoci, byl mnohem fyzičtěji vybavenější než já, neměl bych šanci a oba jsem to věděli. Jenže i přesto jsem věděl, že to neudělá. Věděl, protože tomu jedinému jsem na něm rozuměl. Protože byl hráč jako já a kdyby si to vzal násilím, nevyhraje nic, jen pozná mrzkou porážku. Pousmál jsem se, protože Lorenzo Verzini pro mě nepředstavoval hrozbu do té doby, dokud mu nedám, co chce.

Znovu mě jeho odpověď nepřekvapila tolik, jak by se dalo čekat. Protože už jen tím samolibým příchodem, tím, že mě naprosto jasně a očividně urážel, drze odmítal, hrál se mnou hry ve snaze mě namotat, odhadnout a dostat, tím mi dával dost jasně najevo, že všechna varování které dostal s ním nic nedělají. Skutečně jsi byl pro tu výhru ochotná udělat cokoliv? Skutečně jsi nevěřil všem těm povídačkám, bylo to na tobě vidět, ale díky tomu jsi možná byl větší blázen než jsem se domníval. Možná si myslel, kdo jsem, ale chtěl fakta, chtěl důkazy a já si nebyl jistý, jestli bude mluvit stejně, až je dostane. Byl jsem většinou muž činů než příjemných slov, těmi jsem plýtval jen jednou a pokud byla porušena nebo nějakým způsobem nerespektována, nepotřeboval jsem vést další konverzaci s mrtvolou. Pro zatím jsem se nevyjadřoval k jeho první větě, protože jsem se zcela soustředil na jeho otázku. Na tu, na kterou jsem upřímně neznal odpověď ani já sám. Protože ty Nicku, jsi se nepodobal nikomu na koho jsem doposud natrefil a já se nedokázal rozhodnout, co tohle všechno znamená. Jistě, stále jsem s tebou chtěl spát, ale bylo mi jasné, že mi nedáš to co chci tak jednoduše. A já se rozhodl, že tě jednou donutím si pro to přijít, dát mi to, až se na tvých rtech objeví prosby místo těch úsměvů a sarkasmu. A tak jsem se jen ušklíbl. "Lepší otázkou je, čím pro mě budeš.." Přimhouřil jsem oči, mluvil jsem s naprostou jistotou, protože se staneš mou hračkou, mým společníkem, mým majetkem, o tom nebyla diskuze. Přeměřoval si ho pohledem, sjel znovu na ten odhalený krk a představoval si, co se na něm bude tak perfektně vyjímat. "Kralování bývá nudné a osamělé. Mohl bys být zajímavým zpestřením.." Zase ty kličky a hezká slovíčka, nejdřív o kočárech a unesených děvenkách a teď.. Potom jsem ale poprvé za celý večer od něj odvrátil pohled, když jsem mávnul rukou a do světla svíček vešel jeden z mužů, Stefanio, co Nicka přivezl. Řekl jsem mu pár jasných slov v rodné italštině a nezastíral to, jestli jim Nick rozuměl nebo ne, bylo mi to jedno. Když Stefanio odešel, přetočil jsem na blonďáka tmavý pohled. 
"Večeře tě zjevně neuchvátila, jídlo ti nechutnalo?" Sklouzl jsem k netknutému talíři, než jsem plynule pokračoval. Nebral jsem to jako urážku, ve finále jsem ani nečekal skutečnou večeři, ale něco jsem přeci jen čekal. "Myslím, že slova tě už dávno nepřesvědčila. Ale, co bys řekl na večerní projížďku?" Možná to byla otázka, ale otázkou rozhodně nezněla. Nebylo to ani varování, já se nikdy neptal. Měl jsem dost toho slovíčkaření, dost jeho drzosti, dost toho výsměchu. Byl to jasný příkaz, který i v případě jeho odmítnutí znamenal souhlas. A jeho kočár čekal.

Ten jeho tón, proč mě to prostě nenechávalo klidným, proč ten příslib byl tak lákavý, až jsem cítil ten nedočkavý mrazík na zádech? Tohle byla hra na úplně jiné úrovni, nebyl to Theo, který se vzpouzel, ale vždycky, vždycky zase sám přišel prosit o víc, nebyl to Maty, na kterého stačilo hodit pár sladkých úsměvů a naprosto mu tím rozjebat pevnou půdu pod nohama, nebyl to Andy, který možná nedával najevo své myšlenky tak očividně, ale já moc dobře věděl, že si mě prohlížíš, když nekoukám. Tohle bylo jiné, on se nedal znejistit mým chováním, nenechal se vyprovokovat, nevybočil z té naprosto klidné konverzace, která ho měla zpochybnit a donutit k něčemu neuvážlivému, ačkoliv jsem věděl, že naštvat ho by pro mě nemuselo dopadnout dobře, ale byl jsem ochotný to obětovat pro výhru, pro ten pocit, že jsem ho dokázal zmanipulovat. Jenže on se nenechal a já nevěděl, jestli mě to víc štve nebo baví. Nejspíš obojí, protože jsem byl zvyklý dostat, co jsem chtěl a on mi tím postojem jen dával najevo, že on mi nedá nic, naopak. Všechno si to vezme. A nebudeme si nalhávat, že ta skrytá a hodně umně ovládaná část mého nitra z toho nebyla nadšená. Protože jsem byl zvyklý dominovat, ale jestli po tom toužilo i mé opravdové já, inu, to už byla jiná kapitola. 
Usmál jsem se, cítil ten dobře známý pocit, kdy napětí narůstá a graduje a z toho jemného přešlapování se stává důrazné dupání. Bylo to stejné jako v jakékoliv jiné hře, kdy necháš soupeře ukázat ti karty a pak je všechny zadupeš do země, až na to, že on nebyl ten naivní hlupák, který by mě podcenil jen proto, že se nevinně usmívám a chovám se jako rozmazlenej spratek. Dopil jsem svou skleničku vína a postavil ji vedle té jeho jako bych zahajoval šachový tah.  
"Tolik sebevědomí.. dej si pozor, mohlo by se stát, že nakonec budeš rozptýlením ty pro mě.." pousmál jsem se hravě, ale mé oči zůstávaly tvrdé. Zpestření, to rozhodně nebylo slovo, které bych sám pro sebe hodlal uplatňovat. Věděl jsem, že jestli se nakonec poddám a nechám ho vyhrát, rozhodně nebudu jenom zpestřením. Budu ten, na koho nikdy nezapomeneš!  
Nakonec jsem si jen ubrouskem otřel ústa a položil ho do netknutého talíře, ne protože bych se bál, že mi něco hodil do jídla, protože to bych si asi nedal to víno, jak už jsem řekl, já se ho opravdu nebál, protože jakýkoliv prostředek, který by mě donutil se mu poddat, by pro něj byl prohrou. Čišelo mu z pohledu, že chce nepopiratelné vítězství, že chce, abych přišel sám a prosil ho o to, co mi nabízel a já to odmítal. A nebudu popírat, že mě ta představa určitým způsobem nevzrušovala. Jenže k tomu budeš muset předvést víc než gorily v oblecích a snobskou restauraci. 
"Vychutnával jsem si konverzaci." odvětil jsem na jeho otázku o jídle, byl jsem si jistý, že to poslední, co ho zajímá, je můj dojem z jídla, stejnou konverzaci bychom pravděpodobně vedli kdekoliv jinde a při jakýchkoliv jiných činnostech, byla to jen dokonale připravená scéna, jeviště, kulisa, která poskytovala prostor pro opravdové představení. A mě bavilo, jak je to všechno pompézní a dramatické. Mé tezi napovídal i fakt, že hned vzápětí přišla otázka, která byla všechno možné jen ne otázkou, což mě donutilo k tichému smíchu. Tohle se mi na něm líbilo, způsob oznámení, který se zcela míjel obsahu a jen to zdůrazňovalo jeho jistotu o sobě samém. Možná mě to dílem rozčilovalo, ale zároveň i dráždilo. Jednoduše to vyvolávalo pocity a bylo jedno, jestli negativní nebo pozitivní, zaujímal mou pozornost a to bylo něco, co se jen tak někomu nepovedlo. 
"Mám snad na výběr? Už jednou jsem řekl ne a přesto jsem tady." pokrčil jsem klidně rameny, jestli čekal, že se teď začnu bránit nebo vyděšeně hledat nejbližší východ, byl na omylu. Jediný fakt, který mě rozčiloval, byla ta sexy italština, které jsem nerozuměl. Odsunul jsem židli, čímž jsem nechal vyděšeného číšníka bez práce a poté, co jsem se postavil, jsem nezaváhal, když jsem přistoupil k nejbližšímu zrcadlu a začal se upravovat, laxně, pomalu a lhostejně, protože jo, prostě jsem ho chtěl nechat čekat, evidentně mě bavilo dráždit hada bosou nohou. 
"Takže teď co, pojedeme do tvého hradu, kde mě budeš nudit ukázkou starožitností nevyčíslitelné hodnoty? Ne, počkej, možná soukromý tryskáč a opera v Sydney? To už je moc klišé i na tebe, tak možná hvězdičky na tvé jachtě?" pootočil jsem hlavu s tím drzým úsměvem, asi jsem neměl v plánu dát si pokoj a ano, nejspíš jsem skutečně blázen byl, ale nebyl jiný způsob jak najít hranice, než nějakou překročit a byl jsem ochotný snést hněv boží, protože to byl jen další dílek do téhle skládačky. Zdálo se ale, že více trpělivosti má pán, než pes, když mě můj oblíbený tělesný strážce chytil za paži a nevybíravě táhnul k východu. "V klidu, Stefanie, už jdu.." ušklíbl jsem se a vytrhl se mu, to určitě!

Nutno říct, že jsem Nickovi věnoval jen další z arzenálů poloúsměvů, když jsem se sám zvedl od stolu, ale tenhle byl víc než děsivý. Snad už i jen proto, že si blonďák při té zmínce o tom, že to já bych byl rozptýlením, dovoloval mnohem víc než by mohl, našlapoval na hranicích, balancoval a překračoval je, jen aby pro své pobavení testoval mé limity. A ty limity překročily únosnou mez můj sladký blonďáčku, protože tohle, tohle ti mohlo snadno podepsat kulku do hlavy. Líbila se mi ta drzost, ale hodlal jsem ji zkrotit a držet na příslušných místech, protože mě jeho neposlušnost rozčilovala a nedokázal jsem ty emoce zakrýt ani v té pečlivě připravené hře která se rozhodně vymykala všemu v co jsem předpokládal, že se změní. Ta tvrdohlavost tě bude stát hodně, a já se už plně rozhodl, jak s tebou naložím. Neotočil jsem se na něj, když zdržoval nebo se začal upravovat. Neposlouchal jsem ty nesmysly kterými se mě snažil jen vytočit, když jsem v závěsu dalších dvou mužů odcházel z místnosti a věděl, že Nick půjde za mnou, čemuž nasvědčoval i tvrdý a nekompromisní výraz Stefana, co mi svíral paži a postrčil ho do jednoho z černých SUV, co zaparkovalo před vchodem. Ne, rozhodně jsem nebyl takový barbar, abych mu hodil na hlavu pytel, jak to v gangsterkách bývá, ale skutečně jsem sám nastoupil do jiného auta, protože jsem byl už v tomhle světě příliš dlouho abych věřil komukoliv jinému než sobě. Možná ses choval jako rozmazlené dítě, ale věděl jsem, že se v tobě skrývá mnohem víc a to jen podněcovalo mou paranoiu, když jsem sledoval jak se auto rozjelo a hodlal ti ukázat s jakým hráčem si hraješ.
Přesun oba