Ke křížku 768

Vytáhnout se až sem nahoru byl jako vždycky voser, protože překvapivě výtah zase nejel, ale nějak jsem to už neřešil a těch pár pater bral jako součást svého každodenního života. V ruce jsem nesl tašku s čínou z obchodu odnaproti, mladá Asiatka už se na mě zdálky smála, to už se taky pomalu stávalo denní rutinou. Asi bych se měl naučit vařit! Byl jsem rád, že dneska nebyla v baru žádná akce a Patrik prohlásil, že Anča je s kámoškama na prodlouženém víkendu a tak zůstane v baru do zavíračky. No a protože Patrik byl dvoumetrové nabušené hovado, neměl jsem strach, že by se něco podělalo, když mě se smíchem posílal domů. Neměl jsem žádnou pevnou pracovní dobu, dělal jsem, jak a co bylo potřeba, ale protože teď jela akce jedna za druhou, moc jsem se v poslední době nevyspal, a tak jsem se domů docela těšil. 
Zarachtat klíčky, hodil jsem čínu na linku a ušklíbl se, byt byl sice malý, ale pečlivě uklizený, hold jsem se ještě pořád nezbavil nutkání čekat na bachaře, který si to tu přijde zkontrolovat, ale tenhle vězeňský zlozvyk mi zase tolik nevadil. Po zjištění, že v telce nic neběží, jsem se rozhodl hodit sprchu a pak si sníst jídlo na tom pidi balkonku, kam se vlezl malý stoleček a jediná židle, ale nevadilo mi to. Měl jsem rád noční město, ticho, klid a byl vděčný za to, co vlastně mám. Nakonec jsem ze sebe sundal všechno oblečení, které rovnou putovalo do koše na prádlo a šel ze sebe smýt všechny ty cigaretové a alkoholové odéry.

Ani jsem nevěděl, co tady vlastně dělám. Ne, když jsem bral za dveře, co se nacházely na opačné straně budovy ve které byl i ten známý a pro mě už trochu prokletý bar. K mému překvapení byly dveře pootevřené a když jsem jimi prošel, došlo mi, že se pravděpodobně zavírají jen rázným třísknutím, což pravděpodobně obyvatele téhle bytovky otravovalo natolik, aby se na to prostě vykašlali. Nejspíš jsem mohl zazvonit než abych procházel byt za bytem a hledal ten, co by mohl patřit známému tmavovláskovi. Ale vzhledem k tomu, že budova byla malá, nebyl ten výběr zase tak těžký. Čekal jsem přede dveřmi hlásajícími příjmení Staněk a jen doufal, že mi nekecal a nenarazím tady třeba na nějakého nakrknutého osmdesátníka. Pohled jsem přetočil na černou mikinu, kterou jsem měl stále na sobě. Jednak protože byla sakra pohodlná a jednak protože byla venku takhle k ránu celkem dost kosa. Zvedl jsem zápěstí a v ruce mi zacinkalo pár lahváčů a flaška Jacka, kterou jsem ukořistil ve večerce cestou. Máma mě učila, že návštěva přece nechodí s prázdnou. Nejspíš by si myslela, abych přinesl domácí vajíčka a koš koláčků než hromady alkoholu, ale máma tady nebyla a já nebyl na vesnici. Hodinky na zápěstí se rozsvítili a já s povzdechem sledoval ručičky ukazující půl druhé ráno. Nejspíš to byl špatný nápad, nejspíš ho vzbudím, nejspíš si bude myslet, že jsem blázen, že stojím u jeho dveří takhle pozdě potom, co jsem ho viděl jen jednou, ale přesto jsem klepal. Maximálně mě pošle do háje. Neplánoval jsem sem jít hned, nejspíš jen na rychlý skok, abych mu vrátil mikinu, původně jsem šel domů, nechtěl nikoho vidět, chtěl zalézt do postele a pustit si Voyo a naladil nějaký sport u kterého bych usnul, ale nakonec mě to sem přeci jen táhlo. Měl jsem Antlů plnou hlavu, jednoho, který mi zlomil srdce a druhého, díky kterému jsem cítil pnutí v kalhotách při každé zatoulané myšlence na to, jak si mě přitáhl a jeho rty si podmaňovali moje. Shit.. K čertu s Antly, potřeboval jsem je dostat z hlavy, potřeboval se zase cítit jako normální Štěpán, necítit se mimo a černovlásek mi v poslední konverzaci víc než rozuměl. Cítil jsem se s ním normálně a uvolněně a nemohl jsem si pomoct a chtěl to znovu. Znovu konečně najít někoho, s kým se zasměju, kdo mě pochopí, kdo mě nebude soudit a kdo se mnou nebude chtít spát jen proto, protože mám roztomilou tvářičku, jak jsem to často slýchával od Alexe. Alex.. Krátce jsem se zamračil, vzhledem k tomu, že za pár hodin budu na hřišti potit krev, zatímco se mi můj kapitán milenec rozhodne opět zničit den. Se začínající letní sezónou se tréninky jen zintenzivňovali a já cítil, že potřebuju vypnout. Aspoň na malou chvíli. Pohled jsem upíral na dveře a čekal. Čekal a přemýšlel nad tím, jak špatný nápad to bude.

Úplně jsem nečekal v tuhle hodinu návštěvu, ale upřímně při životu, který jsem vedl a s tím, jak jsem se ne zrovna legálně živil, to zase nebylo nic, co už by se mi párkrát nestalo. Takže když jsem vylezl z koupelny s ručníkem kolem pasu a druhým, kterým jsem si sušil mokré vlasy, neměl jsem ani potřebu se jít oblékat a rovnou vzal za kliku. I když uznávám, hnědovlásek, který stál za dveřmi, byl asi ten poslední, koho bych na svém prahu čekal. Pozvedl jsem obočí, zhodnotil s úsměvem to, co má na sobě a následně s rozšiřujícím se úšklebkem i to, co má v ruce, já nebyl typ, co by mu dával školení o morálce, hodinách nebo zodpovědnosti. To teda fakt ne!
"Pojď dál." pronesl jsem prostě a sám se vydal do bytu, nehodlal se mu omlouvat, že je to tu takové nebo makové, nestyděl se za to, že mám tu jednu celou místnost s rozhrkanou sedačkou a čínou k večeři. Místo toho jsem na tu sedačku ukázal a jen se na něj pousmál. "Jako doma.." poznamenal jsem lhostejně, když jsem shodil ručník, který doteď skrýval mé intimní partie a prostě na sebe hodil tepláky, ale tím to končilo, potetované břicho i ruce zůstaly nahé, protože várka čistého prádla se ještě stále vesele houpala na šňůře na balkoně a já fakt neměl zájem to jít sundávat. Možná jsem o jeho orientaci věděl, ale to mi fakt nezabránilo v tom chovat se tím svým okázalým způsobem, taky byl z vesnice, takže jsem pochyboval, že mě bude za to moje buranství soudit. 
Ručníkem jsem si stále ještě sušil vlasy, když jsem čínu z krabičky rozdělil na dva talíře, pěkně na prasáka to ohřál v mikrovlnce a zatímco jsem mu jeden talíř podával, volnou rukou jsem otevíral lahváče na féra nožem. Jako u maminky. 
"Nečekal jsem, že fakt přijdeš. Filip říkal, že u Matyho bude nějaká párty, nebo se s ním pořád nebavíš?" klasika, vychování level venkovský jouda, ale koho to sere? Přišel za mnou sám a já se nikdy neskrýval tím, že co na srdci to na jazyku, takže jestli chtěl sladké lži, měl si vybrat Filipa a jestli popírání reality, tak Patrika, na to jsem fakt expert nebyl. Rozvalil jsem se na sedačku, hodil nohy na konferenční stolek a pustil se do jídla. Možná jsem měl navázat nějakou zdvořilou konverzaci, třeba se zeptat na fotbal nebo probrat počasí, ale nebyl bych to já, kdybych hned nešel k jádru věci a to, že se tu objevil ve dvě ráno prostě sorry ale jako řvalo, že se něco děje. A nemusel jsem bejt dvakrát velkej genius, abych si nedomyslel, odkud vítr vane.

Když mi konečně tmavovlásek otevřel, div jsem nespadnul z těch schodů. Vypadal naprosto nenuceně, v jeho pohledu byla ta ráznost a upřímnost a jeho tělo? To se jako normálně neoblékal, když šel otevřít? Snažil jsem se nezírat na vyrýsované břicho a mohutné paže a radši zapadnul dovnitř. Nijak víc jsem se po bytě nerozhlížel, nezajímalo mě zařízení bytu ani jeho velikost, já sám žil na koleji a tam se o nějakém luxusu mluvit vážně nedalo. Nestěžoval jsem si, moc jsem tam nebýval. Smutné, na to, že jsem hrál za tým, za který jsem hrál, jsem pořád ještě neměl dost na to, abych se osamostatnil. Teda takhle, peněz jsem měl dost, ale většinu jsem posílal našim, a tak nějak žil v představě, že si třeba jednou něco koupím vlastního. A tak to znamenalo přežívat vysokoškolské párty a chrápajícího spolubydlícího. Uvelebil jsem se na sedačce, vzhlédl a to zrovna ve chvíli, kdy si ten ručník, co mu stejně visel už proklatě nízko, naféra sundal a mě se tak naskytl celkem zajímavý pohled. Neviděl jsem ale nic takového poprvé, takže namísto toho, abych cudně sklopil oči, jsem si ten výstavní kousek prohlížel, stoupal výš až k jeho tváři a s povzdechem sledoval, jak si nasadil tepláky. Nebudu lhát, měl jsem trochu vypito, takže hlava mi jela k nezastavení, když jsem věděl, co pod těmi tepláky má a nemá, nemohl jsem zastavit horko, co se mi rozlilo tělem. Pak mi servíroval jídlo a já namísto něj jen dál pohledem přejížděl po jeho odhaleném břiše, hrudníku, pažích.. Zastavil jsem se u těch tmavých očích, co si mě ledabyle prohlížely.
"Párty byla, jdu z ní. S Matym jsi měl pravdu, svědomí má, omluvil se a vypadlo z něj, že má kluka, a tak mě poslal k šípku. Věřil bys tomu? Takže z jednoho z bratrů mám zlomené srdce a z toho druhého.." Na chvíli jsem se odmlčel, hledal slova, a rozhodně nenašel žádné vhodné, kterým bych ho popsal. "Filip se rozhodl rozpoutat drama, aby získal, co chce. Což nejspíš dělá vždycky předpokládám.." Nechtěl jsem se o nich bavit, ne, proto jsem tu nebyl. A uvědomoval si to čím dál tím víc. Ta jeho přímost, ráznost, upřímnost. Přesně to jsem potřeboval, potřeboval jsem realitu, ne sliby, ne hry. A rozhodně mi to bez toho oblečení moc neusnadňoval. Ve světle jsem si ho prohlížel důkladněji, vypadal na první pohled nebezpečně a přitom..
"Chtěl jsem ti vrátit mikinu, cos mi naposledy půjčil.." Podotkl jsem, když jsem pohledem sjel na tmavou mikinu, co jsem měl stále na sobě. "Nejspíš je tvá oblíbená, starší z Antlů ji hned neopomněl okomentovat.." Pronesl jsem, i já mluvil, jak mi pusa narostla a to ve chvíli, kdy jsem byl s ním a ještě s pár pivy v žíle, šlo ještě snadněji. Nemohl a nechtěl jsem s ním hrát hry. Nemohl, když se na mě díval a mě bylo jasné, že mi to jako jediný důvod vůbec nežere. Znovu jsem k němu vzhlédl, tentokrát jsem se na něj ale díval jinak, už po několikáté mu naprosto bez obalu přejížděl pohledem po těle, protože má hlava křičela jediné. "Možná bych potřeboval vypnout.." Přejel jsem si jazykem po suchých rtech a přihnul z otevřeného piva. "Původně jsem ti fakt chtěl jen vrátit mikinu, ale pak jsem si to v půlce rozmyslel a moc mi to neusnadňuješ.." Kývnul jsem pohledem k tomu, že je v místnosti polonahý a zatahal se za cíp jeho mikiny. Ne, nechtěl jsem ho sbalit nebo svést. Ale nemohl jsem se ubránit myšlence, jaké by to bylo, ocitnout se mu na klíně.

"Nevěřil. Čekal jsem spíš zbouchnutou blondýnu než kluka. Filip ho zkazil.." vylil jsem do sebe půl lahváče a nevěřícně zavrtěl hlavou. Tak Maty si našel kluka jo? Ne, že bych byl nějakej Matyho zpovědník, ale nikdy za celou tu dobu jsem si nikdy nevšiml, že by byl na stejný pohlaví a najednou odmítá jednoho a chodí s druhým? Moc jsem si to neuměl představit, malej Antl sice měl sebevědomí svého bratra, ale rozhodně ne jeho přímočarost. Spíš k němu seděl ten úprk z klubu než přiznání, že si našel bojfrenda. Ačkoliv jsem byl nějak rád, že se nechová jako zmrd a ze Štěpána nedělá vola. Protože i když ten stál nohama pevně na zemi, zjevně měl pro mladšího z bratrů slabost. Nebo pro oba? 
"Jojo, dramata jsou jeho. Budu hádat, použil toho kluka nějak proti Matymu, aby mu vyklidil pole? Řekl mu o tý puse? Chce tebe, potřeboval Matyho nějak vyšachovat." Filipa jsem znal a ten zmrd byl každým coulem. Bývaly doby, kdy jsem přihlížel sázkám o třídní krásku jen proto, aby si Patrik nebo Filip zvedli ego, jestli naivní holce zlomí srdce, to neznamenalo vůbec nic a když k tomu sbalili její nejku, počítalo se to jako bonus. Nebyl jsem andílek, ale já si na tohle honění ega nehrál a byl jsem rád, že Štěpán nebyl součástí těhle her. I když bylo jen otázkou času, kdy Filip vyhraje, věděl jsem lépe než kdo jiný, že prohrávat prostě neumí. 
"Měl jsi jí na sobě? Sakra, ten musel bejt pěkně nasranej.. hezkej tah, učíš se rychle." zvedl jsem hlavu, zasmál se a jen sledoval, jak si mě prohlíží. Neušlo mi to a nedělal jsem, že to nevidím. Proč, nestyděl jsem se a jen se bavil, líbila se mi jeho otevřenost, právě to, že on si na nic hrát nechtěl a z jeho pohledu jsem moc dobře věděl, proč tu je a co ode mě chce. Zalepit zlomené srdíčko to nebude, naplnit divoké představy, to už bude o něčem jiném!
"Jsi tady, takže Filip asi co chtěl nedostal.." podíval jsem se mu provokativně do očí, líbilo se mi, že je stejně upřímný jako já. Nebyl jsem typ, co by hrál hry a když jsem ho chtěl, nebál jsem se to dát najevo. Neplánoval jsem předstírat, že nevím, o co Filipovi celou dobu jde, i když to byl můj kamarád, nemínil jsem se ani tvářit, že přesně nevím, že Štěpán je z Filipa a jeho chování v prdeli a sem přišel jen proto, abych ho toho zbavil. Měl jsem se cítit uražený? Možná měl, ale Štěpán byl evidentně slabinou zase pro mě. Odložil jsem talíř na stolek a olízl si rty s ledabylým úsměvem. "Ale to ani ty, co..?"
Upřeně jsem ho sledoval, kdyby zapíral, kdyby hodil nějakou sladkou hlášku, jak mě chtěl vidět, nedej bože něco o lásce, vysmál bych se mu, vysmál a zabouchnul mu dveře před nosem, ale právě to, že si to přišel naféra vzít a že se nebál to říct nahlas, ve mě probouzelo touhu mu to všechno dát. Naklonil jsem se nad něj, rukama se opřel za opěradlo za jeho hlavou, kolenem se opřel přesně uprostřed mezi jeho nohama, takže jsem se stehnem drze dotýkal jeho rozkroku, když jsem se nahnul těsně k němu a na mé tváři se rozlil škodolibý úsměv. "Mám přebírat zodpovědnost za Filipovy hry..?" neměl jsem mu za zlé, že Filipovi evidentně podléhal jako mnozí jiní, Filip v tom prostě uměl chodit až příliš dobře, ale líbilo se mi, jak s tím bojuje, evidentně byl schopný si to přiznat, ale nechtěl být další zářez na jeho posteli? Nevím, nezajímalo mě to, protože Filip možná tuhle hru začal, ale to na mojí sedačce teď seděl, to na mě upíral ty jemné modré oči, takže ať si Filip třeba políbí prdel, tady jsem vyhrával na plné čáře! "Ale jenom jestli si tě budu moct vyfotit jenom v té mikině a srát ho tím, že mu to odmítnu poslat." s úšklebkem jsem překonal tu krátkou vzdálenost a políbil ho, nevynucoval si od něj nic, věděl, že si sám vezme všechno, protože moc dobře věděl, že já po něm nebudu chtít sliby nebo ujištění, nebude to znamenat vztah, ale ani o něj potom neztratím zájem, nebyla to hra, byl to sex a já byl moc velkej cynik na to, abych z toho dělal vědu a zítra předstíral, že ho neznám. Pro mě se tím sexem nezmění vůbec nic, ale to jsi věděl, co? 
"Vezmu si jí zpět, když dovolíš.." prohlásil jsem uštěpačně, když jsem rukou zajel pod vlastní mikinu a společně s ní mu přes hlavu přetáhl i tričko. Jazykem jsem prozkoumával jeho ústa v lačném, nedočkavém polibku, protože bych lhal, kdybych chtěl tvrdit, že jsem nechápal, proč po něm Filip jde, protože sakra, ta nevinnost v jeho očích a přitom se vůbec nedržel zpět. Vzrušoval mě každý centimetr jeho nahé kůže a já neskrýval ten fakt, že nasrat Filipa je až moje druhá priorita. První byla vzít si tohohle sladkého hnědovláska sobecky jenom pro sebe.

Nemohl za to alkohol, nemohla za to ani touha dostat celý tenhle prokletý večer z hlavy, ačkoliv přiznávám, že mě myšlenka na Matyho smutné oči a Filipovo horké rty rozhodně nenechávala chladným a v klidu. Černovlásek ale nesloužil jako bolístka na zlomené srdce ani jako náhrada. A rozhodně mě sem netáhla ani láska. Potřeboval jsem něco cítit, někoho cítit. Vždycky jsem měl slabost pro tyhle temné typy a černovláskovo chladné leč upřímné oči, jazyk, co uměl být ostrý jako břitva a vědomí, že mě nezastaví a dá mi to, co chci. To bylo to proč jsem tady byl. Protože jsem chtěl trochu reality, chtěl sex bez zábran, bez závazků, bez výčitek. Jo, cítil jsem se trochu rozdavačně a nebudu tvrdit, že se neozval osten mého svědomí, neuměl jsem v tom chodit jako všichni okolo mě. Ale už jsem byl unavený z toho být pořád jen za toho hodného kluka. Protože tím jsem ve skutečnosti vůbec nebyl. Jeho slova mě nepřekvapila, věděl moc dobře, proč tu jsem a já se to ani nesnažil skrývat. Ne, když jsem měl jeho polonahé vypracované tělo tak blízko, že jsem přestával racionálně uvažovat.
Jeho rty byly přesně takové jaké jsem si je představoval. Horké, lačné, naprosto nekompromisní, když jsem jim skoro prosebně podlehl, když jsem mu vyšel vstříc, vpletl prsty do jeho tmavých vlasů, objal ho kolem krku a holou kůží se natiskl na jeho horké tělo. Byl jsem nedočkavý a chtěl víc. Oddálil se jen proto, abych mu jazykem přejel po spodním rtu a jemně za něj potáhl. Pak jsem mu věnoval úsměv, který se tolik nehodil k té sladké tváři.
"Nechci o nich mluvit. Ale tu fotku bych pro tebe udělal i bez té mikiny" Zavrněl jsem mu do ucha a oddálil jsem se. Podmínkou by samozřejmě bylo ji rozhodně Antlovi neposílat. Byly to mé ruce, co ho jemně zatahaly, když jsem se položil na záda na sedačce. Chtěl jsem ho hned, o čemž svědčily i mé prsty, co se rozběhly po jeho holých ramenou, pažích, pokračoval přes hrudník, přejížděl prsty po mezeře mezi břišními svaly a pak si jen vzrušeně skousl ret.
"Dostanu co chci teď::" Pronesl jsem nevinně k jeho předchozím slovům a tentokrát své ruce umístil na svých kalhotách, kde jsem mučivě pomalu rozepínal knoflíky. Zvedl jsem k němu pohled a po druhé po něm natáhl ruce. Byl jsem jeho. Pro tenhle večer. A věděl, že mě nezklame.

Pozvedl jsem obočí a v mé tváři se mihl pokřivený úšklebek, pobavený a hravý, ten kluk se mi snad jen zdál. Jasně, neměl jsem ho za žádné neviňátko, i když tak vypadal, ale to co teď předváděl? Filip měl prostě nějaký šestý smysl, uměl si vždycky vybrat a Štěpán byl top třída, vůbec jsem se nedivil, že starší z Antlů na něj přetočil svůj nebezpečný pohled. Protože přestože jeho tvář, ty něžné oči zůstávaly nevinné, jeho tělo mě k sobě přitahovalo každým hříšným pohybem. Nechal jsem se obejmout kolem krku, nebyl jsem ten děsnej badass, kterej by se odmítal líbat, aby do toho náhodou netahal city, mě to bylo fuk, nepřemýšlel jsem nad tím, prostě si vzal zrovna to, na co jsem měl chuť a jeho ústa byla sladká a horká a já se jich nemohl nabažit. Potáhl za můj spodní ret, zůstal jsem se na něj dívat a jen si špičkou jazyka na to místo zabloudil. Vzrušovalo mě to, to jak moc si dovoloval a přitom byl pořád tak nevinný. Cítil jsem to teplo vyzařující z jeho těla, vůni jeho kůže, když se jeho tělo tisklo ke mě v tom nedočkavém gestu, které na mé tváři vyvolávalo arogantní úšklebek. Samolibý, drzý, nikdy jsem přece netvrdil, že nejsem namyšlenej sráč. 
"Jsi zkaženější než vypadáš.." zamumlal jsem s hraným povzdechem, když si tak oddaně lehal na sedačku a já se musel usmát, líbilo se mi, jak si pro to šel, jak nehrál žádnou hru, jak nemusel nic předstírat a stejně musel vědět, že udělám přesně to, co chce. Nechal jsem ho, ať se mě dotýká, necítil potřebu mu ty ruce držet a zakazovat mu to, protože celá ta cesta, kterou jeho prsty projely, vzrušeně pálila, každá buňka v těch místech nedočkavě vibrovala, tohle bylo ono, takhle to mělo vypadat a já neopomněl přivřenýma očima s naprosto klidným výrazem sledovat, jak pode mnou leží a rozepíná si kalhoty. Věděl co dělá. Věděl to moc dobře, ale nehodlal jsem mu nic odpírat, ne, když všechno v mé hlavě vypnulo a já chtěl jenom jedno. 
"Zítra Filipovi zavolám a vylíčím mu každej zasranej detail, ale teď ti dám, co chceš, když si o to tak hezky říkáš.." ušklíbl jsem se, sklonil se, nevydržel si od něj držet odstup když se jeho ruce natahovaly ke mě a v jeho pohledu bylo všechno. Znovu jsem vyhledal jeho rty, podmaňoval si je, laskal, sál a kousal, nedržel jsem se zpět jen proto, že měl tu sladce zranitelnou tvářičku, chtěl jsem si od něj vzít všechno, všechno, poslední kousek udělat svým, než nad ránem zmizí a kouzlo bude pryč. Konečně si kalhoty rozepnul úplně a já nezaváhal ani minutu, když jsem prsty vnikl pod jeho spodní prádlo a tvrdošíjně je obmotal kolem jeho tvrdé chlouby. Rozhodně jsem si nebral servítky, jeho tělo bylo nejupřímnějším důkazem, jak moc to chce a já neměl ve zvyku dělat Irenky, zpracovával jsem ho v tvrdém, neúprosném tempu, aniž bych se odtrhl od jeho lačných rtů. Nebyl jsem zvyklý dělat kompromisy a neuměl jsem se držet zpátky. Ale právě proto byl tady, takže jsem v tom neviděl problém. Necítil jsem stud ani nezaváhal, když jsem volnou rukou stáhl zip u svých kalhot, osvobodil svou naběhlou chloubu a otřel se s ní o tu jeho, vzal do ruky obě a pokračoval, protože i já ztrácel zábrany při pohledu na toho nevinného anděla, kterému v očích tančila zkaženost.

Větu, kterou pronesl, jsem kupodivu neslyšel poprvé. Vážně jsem kdysi býval nevinnej a nezkaženej, ten, co viděl nahatou ženskou jen v tátovo časáku a kluka jen Fandu ze školy, se kterým jsme za seníkem experimentovali.  Byl jsem nevinný anděl, ha ironie, dokud mě zákazy rodičů a vír velkoměsta nestrhly natolik, že jsem se rozhodl v tom chaosu najít sám sebe. Zjistit kdo jsem a co chci. A tak jsem hledal a zkoušel, pár krát se spálil, párkrát se otevřel špatnému člověku, párkrát propadl špatným myšlenkám, nenechavým rukám a chtivým rtům. A jakmile jednou zjistil, jak ten svět chutná, chtěl jsem víc. A nedokázal se rozhodnout, co chci víc. Jestli chci bejt ten hodnej kluk, co najde lásku na zbytek života nebo chci vášeň bez citů, tu spalující touhu, ten hlad, jestli chci ochutnávat všechno, co mi ostatní nabízejí, zjistit, kam sahají mé vlastní limity. Proto jsem mu nemohl odporovat. Protože já skutečně byl zkaženější. Krátce jsem se mu pousmál do rtů než mě plně pohltily. Když mé ruce bez zábran jezdily po jeho těle, kroužily a objevovaly, zajely až pod lem jeho trenek k jeho pozadí a mě se líbilo, že mě nechal. Neměl jsem rád jednorázovky, nerad někoho odkopával, nerad mizel nad ránem. Ale pokud jsme to chtěli oba a neznamenalo to jen odšrtnout si další kolonku, šel jsem do toho naplno. Proto jsem mu vycházel vstříc. Polibky i tělem, které jednoznačně říkalo koho chci. A starší z Antlů to nebyl, ne teď, ne v tuhle chvíli, kdy mi rukou zabloudil pod kalhoty a já zaklonil hlavu a mezi prsty prudce stiskl okraje pohovky. Zpod přivřených víček jsem ho pozoroval, líbil se mi ten pohled, co mi dával, lačný, hladový, ale tak naprosto jasný. Věděl jsem, co od něj čekat, žádné hry, žádné skryté hádanky. Jen tahle chvíle a já si ji hodlal užít. Nemohl jsem se držet zpátky, ne, když mě zpracovával v tom neúprosném tempu, ne, když jsem netoužil po ničem jiném než po něm. Vycházel jsem mu vstříc, nedokázal zastavit ten příval vzrušení, co mě pohltil. Nemohl a nechtěl, nechtěl si to dál oddalovat. Znovu jsem hladově vyhledal jeho rty a snad mučivě zoufale mu do nich zamumlal. "Vezmi si mě, Dominiku.." Krátce jsem se pousmál, jeho jméno z mých rtů splývalo a mě se líbilo, jak zní, protože bylo proneseno toužebně, prosebně. Ne proto abych ho potěšil, ale protože jsem to skutečně potřeboval. Potřeboval cítit prázdno v hlavě, potřeboval cítit všechno to vzrušení, vypustit ten tlak. Jeho vůně mě obklopovala, jeho rty pohlcovaly, jeho žár spaloval. Nevydržel jsem to, když jsem si olízl dva prsty, vzal jeho chloubu do dlaně a jemně její špičku promnul v prstech a sám si ji potom nasměroval do sebe. Bylo mi jedno kde jsme, bylo mi jedno, jak lacině můžu vypadat, jak se mu poddávám a nabízím. Protože zrovna jemu jsem chtěl. Chtěl mu dát všechno, protože on mi tenhle večer může dát mnohem víc.

Možná bych jindy přemýšlel nad tím pocitem vítězství, že jsem já ten první, kdo si užije tohle obscénní divadlo, možná bych se skutečně bavil nad představou Filipova tikajícího obočí, až mu budu vyprávět všechny šťavnaté detaily, ale teď jsem měl v hlavě prázdno, totální prázdno, protože jsem zažil hodně a byl připraven na hodně, ale ne na tohle. Znovu a znovu se ke mě vracel, bral si nedočkavé polibky, každým jedním gestem mi jen dával víc a víc najevo, co chce a já jen bezmyšlenkovitě uvažoval, kde se tohle všechno naučil. Vypadal jako naivní kluk, který se sotva kdy s někým líbal, ale jeho pohyby byly jisté a jeho pohledy nekompromisní. Rozhodně jsem nebyl první, kdo s ním prováděl tyhle věci a soudě dle těch lačných doteků možná nejsem ani v první desítce. Mělo mě to štvát? Soudil jsem ho? Nebyl jsem naštvaný, necítil jsem výčitky, jen jsem obvykle dokázal lidi odhadnout dokonale a z nějakého důvodu jsem se u něj totálně seknul. 
Netušil jsem, jak vzrušující to bude pohled, jak moc budu mít sucho v ústech a hukot v hlavě jen z toho jak bez předstírání nebo kontroly zaklonil hlavu, jak se jeho prsty zaryly do opěradla sedačky a on vzdychal, dával mi najevo, že se mu to líbí a ne, nepřišlo mi to laciné, naopak, jen jsem cítil jak mi v naběhlé chloubě div netepe, když mě prosil o něco, co zcela zbavovalo mou mysl příčetnosti. Nevěřícně jsem se usmál, když to prostě posunul dál, když se s tím nesral a nehrál žádný hry a já jen sykl, když se mě dotkl a já pronikl do jeho těla. Nedočkavě jsem dlaní přejel po jeho lýtku, koleni, stehně až dolů k jeho pozadí, nadzvedl jsem ho, takže jsem si ho ještě víc přirazil do klína a zaryl nehty do jemné kůže. Jeho tělo bylo horké a úzce se kolem mě stahovalo, sklonil jsem hlavu, vynutil si ten netrpělivý polibek, hrál si s jeho jazykem a provokoval, než jsem z jeho těla vystoupil a pak znovu tvrdě přirazil. Nebral jsem na něj ohledy, i když se pode mnou zdál tak bezbranný a křehký, nebral, protože jsem věděl, že zdání klame a v tom nevinném těle se skrývá hlad, stejný hlad, se kterým jsem přirážel do jeho těla, druhou rukou jsem si ho pevně přidržoval za boky a jen slastně vydechl. Noční návštěvy jsem neměl moc v lásce, ale po téhle bych možná i ten názor milerád změnil!

Nadzvedl jsem se, abych mu ruce obmotal kolem krku a sám se k němu navinul ještě víc. Prsty jsem mu zaryl do zad spolu s tím, jak tempo ještě víc zrychloval. Kousal jsem se do rtů, tlumil vzdechy v jeho rtech, které byly nekompromisní stejně jako jeho doteky a tempo. Dal mi, co jsem chtěl. Dal mi pro co jsem si přišel. A i když jsem věděl, že celý večer směřoval jenom k tomuhle, bylo mi to na jednu stranu líto. Líto, protože jsem tohle dělal pokaždé a pokaždé se za to potom proklínal. Mohl jsem tvrdit, že jsem prostě měl chuť a přišel a já vážně těm tmavým očím tohohle hovada propadl od prvního okamžiku, ale někde uvnitř jsem věděl, proč to dělám. Dělám to právě proto, abych umlčel všechny ty hlasy, nenechavé myšlenky na všechno. Štvalo mě to. Štvalo mě to, že když jsem pokaždé toužil po lásce, toužil po někom nebo něčem, vždycky jsem se spálil. Nevím, nejspíš jsem na to měl talent, najít si někoho, kdo prostě si neumí věci přiznat na rovinu. Je to těžký, je těžký si přiznat, že jste v něčem jinej, ale sakra, mohli by k tomu chodit nějaký letáky, třeba, jsem homo, ale pokud to zjistíš, zničím ti život. Štvalo mě, že pro mnoha z nich jsem byl jen hezká tvářička, jen trofej, kterou musí dobít, nevím. A ačkoliv mě to štvalo, stejně jsem se k těmhle očividně mým typům, znovu a znovu vracel a pak znovu a znovu odcházel s ještě horšíma výčitkama.
Nechtěl jsem na to myslet, potřeboval jsem přesně tohle. Tohohle upřímného Dominika, který mi nebude slibovat hory doly, nebude mě ponižovat, kritizovat, využívat. Naopak, nechá mě vzít si co chci a nebude hrát hry. A proto jsem přišel. Konečně si vzít něco sobecky pro sebe. A věděl jsem, že neřekne ne, že z toho nebude dělat drama, že si budeme potom moct normálně pokecat. Protože někoho takového jsem v životě zoufale potřeboval.
Odtrhl jsem se a sám zrychlil, když jsem mu pánví vycházel vstříc. Balancoval jsem těsně pod vrcholem, cítil každou buňku svého těla křičet o víc, prosit, bažit po uspokojení. Proto jsem se odtáhl a zadíval se mu do očí. Sakra, tohle nebyla náhražka za nikoho. Tohle bylo skvělý. A já věděl, že ačkoliv mě ráno pohltí vina, budu si to chtít pamatovat.

Neměl jsem v plánu se držet zpět, mučit ho nebo to jakkoliv oddalovat, věděl jsem, proč přišel a nechtěl s ním hrát žádné hry. Nechápal jsem to, v tom pohledu jsem viděl tolik a cítil, že není ten typ, co někomu prostě skáče bezmyšlenkovitě do postele jen pro to pobavení, ale zároveň se choval tak vyzývavě a mě to mátlo. To, proč tohle celé vlastně dělal. Teď jsem ale věděl, že si nepřišel pro moudré rady, ne, přišel proto, aby se zbavil něčeho nepříjemného a já byl ochotný mu s tím milerád pomoct. Pevně jsem sevřel jeho boky, vycházel mi vstříc, sám přirážel proti mé pánvi a já se jen pousmál, když zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Nevěděl jsem proč, ale líbilo se mi to, ten sobecký způsob, který se k němu vůbec nehodil a ten nevinný pohled, který jsem mu po tomhle už ale vůbec nevěřil. Nechal jsem ho, ať mě objímá, zatíná bolestivě nehty do mých zad, neměl jsem potřebu ho od sebe odtahovat. Díval jsem se mu do tváře, když jsem přirazil hluboko do jeho těla a přivedl tím jak sebe, tak i jeho k vrcholu. Nepouštěl jsem ho, vychutnával jsem si tu chvíli, vnímal jeho zrychlený dech a zdvihající se hrudník, teplo, vůni, ten pohled, kterým se na mě díval. Nelitoval a ani v mém obličeji nebyly známky výčitek. 
Možná jsem ho měl vyhodit, možná jsem se měl tvářit, že o nic nešlo a byl to jen sex, ale já to tahle necítil a nestyděl jsem se za to, že mám o něj starost. Vůbec jsem ho neznal a nevěděl, co se mu honí hlavou, ale z nějakého důvodu jsem k němu prostě už měl vztah, který jsem nemohl a hlavně ani nechtěl ignorovat, takže jsem ten gauč, na kterém stále ještě ležel a pozoroval mě, jednoduše roztáhl, ze skříně po něm hodil polštář a peřinu a stále ještě polonahý se jednoduše svalil vedle něj. Nenutil jsem ho tu zůstat, jen jsem mu dával tu možnost. Protože z toho pohledu mi bylo jasné, jak zoufale moc nechce být sám. Nebyl to příslib vztahu, nebyl to závazek. Sám jsem nevěděl, jak to nazvat, ale nemusel jsem tomu dávat jména ani to obhajovat. 
"Dobrou." brouknul jsem stroze, sebral mu kus peřiny a prostě zavřel oči. Kdyby chtěl, mohl kdykoliv odejít. Ale jeho tichá odpověď a teplo, když se jeho tělo objevilo v mé bezprostřední blízkosti, mě ubezpečilo, že jsem přece jen měl pravdu. 
***
Probudilo mě šramocení a tiché nadávání. Rozlepil jsem neochotně oči a posadil se, prohrábl si to vrabčí hnízdo a pozoroval Štěpána, který po čtyřech lezl po podlaze. Samozřejmě jsem si nejdřív prohlédl jeho pozadí, zhodnotil, že včerejšek fakt stál za to a až potom se vymotal z pod peřiny. 
"Hledáš kalhoty?" sundal jsem je ze stínítka od lampy a s úšklebkem mu je podával, ten jeho zděšený výraz stál za to. Asi nejspíš.. zaspal? Pozoroval jsem, jak na sebe hází oblečení, zděšeně kontroluje hodinky a mobil, nadává, znovu kontroluje mobil, modlí se k bohu, zase mobil a nakonec jsem si jen otráveně povzdechl a hodil na sebe oblečení. 
"Rozbrečíš mě, jestli se budeš dál tvářit tak tragicky. Kam chceš? Hodím tě." nečekal jsem na jeho odpověď, prostě se sebral, natáhl si bundu, hodil po něm tu mikinu, kterou mi tak mile přišel vrátit a seběhl schody ke garážím. Moje černá Ducati scrambler byla zároveň mou láskou a já to dal najevo hned tím, s jakou opatrností jsem z ní sundal ochrannou fólii. Kývl jsem na Štěpána a pozvedl obočí. "Hele jsem trestanec, ale za jiný věci než zběsilou jízdu z Kobry 11. Jestli se ti to nelíbí, můžeš jet sockou!" jojo, pusinka po ránu je tady. Když jsem ale nasednul, otočil klíčkem a ozvalo se burácení motoru, ucítil jsem jeho ruce, jak se pevně obmotaly kolem mého pasy a on si hlavu opřel o mé rameno. Ušklíbl jsem se, není to jak z romantického filmu? Jojo, já jsem evidentně Richard Gere a on sladká Vivien. Až na to, že vůbec! Sešlápl jsem plyn a vyřítil se do pulzujícího města.

Nebudu se tvářit, že najít ho, bylo nějak složité. Nebylo. Stačilo párkrát se zeptat v tom baru dole, aby mi mladičký personál sdělil, kde tmavovlasého vyhazovače najdu, i přesto, že dnes měl volno. Ujistili mě, že tam bude, protože svůj harmonogram dodržoval vcelku přesně. Chápu, že tě ty prsaté blondýny hltaly pohledem a stalkovali, brácha. Nejspíš si mysleli, že užít si terno s bývalým kriminálníkem, bude teprve zážitek do jejich deníčku! Dals jim vůbec někdy naději? Držel ses ještě svých starých zásad, kdy jsi mi rádoby poučně vyprávěl, že šukat deset minut na hajzlu není úplně tvoje topka. Sakra, někdy jsi uměl bejt vždycky tak strašně morální a zásadovej a já to tehdy tak obdivoval i nechápal zároveň. A kam tě tvoje zásady dostaly? Kdo jsi vůbec byl, Dominiku? Protože já už to dávno nevěděl, možná jsem tě neměl odsuzovat tak předčasně a unáhleně, ale vězení ne vězení, mohl jsi se ozvat. Už jsi byl na svobodě dost dlouho na to, aby ti podělanej telefonát neurval ruku. Ale tys nic neudělal. A pravdou bylo, že to už nebylo mou starostí, kdo jsi nebo co budeš. Už ne. Už jsem dávno přestal bejt naivní snílek, měl jsem totiž svoje stíny, temný, hnusný a zákeřný, co se mi plazily za zády a nenechávaly mě spát. Věděl jsem, co tady dělám, když jsem stál před tím bytem. Když jsem si až teď stáhnul tmavou kapuci z hlavy, protože jsem v baru, jehož hudba ke mě doznívala ještě z dáli, nestál o žádnou nežádoucí pozornost. Pořád ještě jsem byl puštěn na podmínku a rozhodně se nesměl vzdalovat moc daleko. Nestál bych tady, kdybych neměl na výběr, kdybych měl kam jít..
Měl jsem pár přátel, o kterých jsem mohl uvažovat, ale taky je okamžitě zavrhl. Lukáš, jasně, nejspíš mě usilovně hledal a říct mu, že jsem ztratil jeho kilo, by ho nejspíš nepotěšilo. Jestli vůbec ještě žil. Nebudu lhát, bál jsem se o něj, bál, protože mi dával jasně najevo, že když se něco posere, bude to na jeho triko. A já to posral, posral, když za mnou do vězení nepřišel, když se neukázal a já věděl, že je něco zatraceně špatně. Přijal jsem tu práci, protože jsem mu věřil. Protože i když jsem věděl, že jde o nějaký svinstvo, že jde o něco, na co jsem se neměl ptát. Nebyli to nějací dealeři, nebyl to šmelenej přeprodávanej matroš. Tohle šlo rovnou z výroby. A muselo to stát majlant a spoustu hlav. Ale takový byl můj život, byl jsem ta lůza, byl jsem tam dole, kde nikdo nevidí nebo se tam nechce dívat. A nevěřil, že bych se dostal dál. Ne, nebyl jsem jako Jordy, za kterým jsem možná mohl jít, ale nestál o jeho morální přednášky, nestál ani o to, abych mu přidělával problémy, protože vysekat mě z basy za balík koksu, by už nejspíš neprošlo bez povšimnutí. A nebo jsem snad měl jít za Nikem? Ale no tak, možná jsem byl sráč, co svou duši už dávno zatratil, ale jemu jsem život kazil nechtěl a nemohl. Ne, byl jsem rád, že se na rozdíl od nás ostatních dostal ze všech těch sraček, vymanil se z těch stínů, z toho života bez světlých konců a rozhodl se držet se od něj dál, nezatahovat ho do toho. Možná jsem já měl z té naší zhýralé party tu nejsladší tvářičku, která byla mou jedinou zbraní v tomhle světě, ale skutečně nevinný byl z naší party právě on. A proto jsem to nemohl udělat.
Zvedl jsem ruku a zaklepal. Při tom nekonečném čekání jsem ale nemohl přestat myslet na události posledních dnů. Vážně byl ten kretén mou jedinou nadějí? Ne, nemohl. Nemohl jsem platit takhle, nemohl.. Stále jsem ještě cítil nepatrnou bolest při každém kroku, ale stejně tak jako jsem cítil jí, vzpomínal jsem si i na ty protichůdné pocity. Na tu slast, na ten chtíč, který jsem se snažil tak maskovat, když si mě bral a já ho nesnášel za všechno to co měl a ztělesňoval, za to, jakým způsobem mi to předhazoval. Za to, co ze mě dělal. Nebyl jsem prodejná děvka, nebyl, ať už si myslel cokoliv.. Musel existovat jiný způsob, jak se z toho dostat. Jiný způsob jak zaplatit. Protože jsem možná padl na dno, ale pořád ještě existovalo něco, co jsem odepsat nechtěl. Nechtěl jsem klesnout tak hluboko, abych se prodával. Ještě ne. Snad i proto jsem s malou nadějí stál u těhle dveří a snažil se nemyslet na to, jak hloupá naděje to je.

Dokončil jsem další z mnoha sérií sed-lehů a snad ze zvyku si z popelníku rovnou sebral cigáro a potáhl, zlozvyky z basy, z toho se jen tak nevyhrabeš, jestli víš, o čem mluvím. Klepání mě vyrušilo ze zamyšlení, ale rozhodně ne v dobrém smyslu. Správně, neměl jsem dobrou náladu a nedělal si tu tuhle fyzickou mučírnu jen tak pro nic za nic. Moje hlava byla těžká, těžká starostmi a já jen znovu pohlédl na mobil, který jsem hypnotizoval celý večer, nejspíš od té doby, co jsem šel ze směny domů a sledoval vysmátého Patrika s flaškou v ruce, jak nastupuje s blonďákem do taxíku. Nasraně jsem vstal, típnul staré a rovnou si zapálil nové cigáro, zuřivě potáhl a rukou si projel vlasy, fuck, to je fakt na hovno! Znovu jsem jen přemýšlel, co mám dělat, s kým se poradit, Filip nebo rovnou Andula? Patrik měl pravdu, nic mi do toho nebylo, až na to, že mi do toho do prdele bylo úplně všechno, protože jsi byl kurva můj nejlepší kámoš a já tě odmítal nechat do těch sraček spadnout znovu, ne po tom, co jsem to už jednou zažil. Můj život byl plnej fetek, ochlastů, neschopnejch matek, násilníků, ale ty,.. tys z nich byl nejhorší. Protože jsem měl někdy pocit, že se prostě chceš zabít co nejrychlejš to jde. 
Nevrle jsem otevřel dveře, jestli je to další nána ze Spicy, která mi s tím pofidérním úsměvem nese domácí polívku, natáčí si vlasy a myslí si, že jí vojedu jen aby mohla kámoškám vyprávět pikantní detaily, přísahám, že jí ty domácí nudličky budou lítat i ušima, ale když jsem ten varovný výraz upřel do chodby, nesetkal jsem se s tím svůdným pohledem. Ne, tenhle pohled byl mnohem chladnější než jsem si ho pamatoval a já vychladnul, okamžitě ze mě vyprchalo všechno, co jsem cítil doposud, protože jsem dokázal myslet jen na to, kam se vytratil ten obdiv, to nadšení, kdykoliv jsi mě viděl, Miky. Bylo ticho, jen jsem stál a díval se na něj, vyrostl, změnil se, mého malého brášku už nepřipomínal skoro ničím, a přesto to byl on, přesto se nezměnilo vůbec nic, když jsem si promnul unaveně spánky a bez jakéhokoliv předstírání úlevně vydechl. 
"Bál jsem se o tebe." možná jsem si rád hrával na tvrďáka, ale ne před ním. Ne, on mě znal, znal a já věděl, že se může změnit tisíc věcí a utéct tisíc let, ale stejně bude jenom dál můj malej brácha, před kterým můžu být vždycky prostě jenom sám sebou, se vším špatným i dobrým v sobě. Ustoupil jsem ode dveří a kývnul do bytu. Nezval jsem ho, neujišťoval ho, že se má chovat jako doma, nemusel jsem, přece věděl, že se nic nezměnilo a může cokoliv. Došel jsem k ledničce, vytáhl dva lahváče, hospodským způsobem je otevřel na prasáka nožem a jedno mu položil do dlaní, když jsem kolem procházel a rovnou se usazoval na sedačku. Cítil jsem se unavený, unavený životem a starostmi, když jsem se svalil a nohy zvedl na konferenční stolek, zatímco ve mě mizelo prvních pár hltů. 
"Jordy říkal, že tě pustili na kauci. O co jde, Miky..?" nespouštěl jsem z něj pohled, neptal se, jak se má, nechodil kolem horký kaše, protože jsem věděl, že se něco děje. Ta kauce, bylo to smutný, ale věděl jsem, že na to nemáš. Poznával jsem ten výraz ve tvé tváři, možná jsi se změnil, dospěl, možná byly tvé oči chladné, ale některé věci jsi ve své tváři nedokázal zakrýt a já tě tahal z průserů moc dlouho na to, abych ty drobné detaily neviděl. Můj hlas nebyl naštvaný, nic jsem mu nevyčítal, za nic ho nehodlal kárat. Bylo to smíření, realita, se kterou jsem se na něj díval a čekal, jenom čekal, co odpoví, abych mohl vymyslet, jak mu pomoct. Protože o to šlo, ne..? Byl jsi tady, protože jsi potřeboval moji pomoc a já tím pohledem nemusel cukat, protože kdybys potřeboval ledvinu, byl jsem připravený jít do nemocnice třeba hned. Bylo mi fuk, o jakej problém se jedná, můj stoický výraz prostě jen říkal, že v tom není sám, i kdyby někoho zabil.

Sledoval jsem tu tvář, co se objevila ve dveřích. Ten výraz, co okamžitě jistým způsobem zjihl a zněžněl a nehodil se k té image tvrďáka, která ho doprovázela obvykle v baru nebo kdekoliv, kde se pohyboval. Ten pohled, důvěrně jsem ho znal, když se v něm zračily všechny ty starosti a já si byl jistý, že nelhal, když tvrdil, že se o mě bál. Možná bych mohl tvrdit, že to ve mě zažehnulo nehynoucí bratrskou lásku, to rodinné pouto, co nic nezlomí, ale na rozdíl od něj, u mě se toho změnilo spoustu. Protloukat se sám, snažit se v tomhle světě přežít, žít ze dne na den a bát se, jestli vůbec ten další den přijde. Věděl jsem, že to ví, že to zná, jeho tvář byla jistým způsobem i strhaná a věděl jsem, že těch pár let ve vězení nemohlo bejt růžových a zalitých sluncem. Ale skutečně na jednu malou mizivou chvíli mě to potěšilo, ten malej Miky, co na tebe koukal jako na spásu, co tě obdivoval a miloval, který chtěl být jako ty, se na tu malou sekundu zatetelilo. Ale nechtěl jsem, aby sis myslel, že to cokoliv změnilo. Hořce jsem si uvědomoval, že svého staršího bratra nedokážu nenávidět, jak jsem si dlouhá léta myslel, ale stejně tak jsem zjišťoval, že se tak lehce nedokážu jako on vrátit do dob, kdy pro mě byl vším. Protože já už dávno nebyl ten malej kluk, na mých rukou bylo spoustu zvrhlostí, všechno to, cos mě naučil, jsem pocitvě využíval a distribuce drog byla jen pomyslným vrcholem jich všech. Vzal jsem si od něj pití, vešel do bytu, nijak se nerozhlížel, nijak mě to nezajímalo a sedl si na sedačku. Nezačal jsem se chovat nijak familiárně, když jsem zvedl flašku, přiložil ji k rtům a lehce přihl, protože jsem možná byl drogový poslíček, ale alkoholu jsem neholdoval ani trošku. Nezkřivil jsem rty nad hořkou chutí ačkoliv mě to lákalo, zhoupl jsem se dopředu, zapřel se lokty o kolena a nechal flašku volně pohupovat v ruce mezi svýma nohama. Nijak jsem se neobtěžoval sundavat si kapuci, když jsem k němu zvedl světlý pohled, když se zeptal, o co jde. Jedna věc, co mě donutila k lehkému úšklebku byla to, že se mu muselo nechat, že nechodil kolem horké kaše a nijak neprotahoval to očividné, proč jsem tady byl. Zmínka o Jordym, kauce, jen jsem pevně stiskl rty k sobě. Jordy se evidentně zajímal, ale i on byl moc krátkej na to, aby mě dokázal z tohohle průseru vysekat. Váha hodnoty té kauce na mě jen znovu dopadla, všechny ty možnosti, co jsem tisíckrát promýšlel. To, že bych šel za Lukášem, pokud ještě vůbec dýchal, poprosil ho o další drogy s tím, že je zkusím prodat za dvojnásobek. Cokoliv, jen abych nemusel.. Chvíli jsem mlčel, snažil se nevšímat si těch kradmých myšlenek na to, že můj nejlepší kámoš mohl kvůli mě právě teď hnít někde ve škarpě, ty viny a výčitky, které jsem si odmítal přiznat, i když zanechávaly hořkou pachuť ani na to, že má jediná možnost je ten namyšlenej sráč. A že ještě ke všemu není můj jediný problém. Protože jsem dlužil velký prachy. A to někomu, kdo se rozhodně nebude bát nechat mě zmizet.
"Našli u mě kilo koksu, čistýho, neředěnýho.." Můj pohled se přesunul k oknu, nevydržel jsem totiž ten jeho. Nevyčítal jsem si, co jsem dělal ani co se stalo, ale sralo mě, jak se na mě díváš, Dominiku. Věděl jsem, jak velkej je to průser, s čím si zahrávám i bez tebe. Nakonec jsem se ale přeci jen donutil pokračovat, když jsem pohled od okna zase vrátil k té známé tváři. "Nevím, od koho to bylo, sehnal mi to Lukáš, policajti to zabavili a jelikož jsem už byl v podmínce, vězení mě nemine pokud.." Krátce jsem se odmlčel, cítil, jak pevně zatínám čelist k sobě při pomyšlení na to, kdo je moje jediná možnost. "Nejspíš se na mě usmálo štěstí, protože se stalo, že jsem pro bono případ.." Mé rty se zkroutili do sarkastického úšklebku. "Kauci za mě uhradil Viktor.." zasranej "..Hrdina. Je to nějakej fancy advokát, jsem pro něj případ ze kterého mě zdarma vyseká, jen kvůli jeho prestiži a jménu. Ale rozhodně to není žádná sudička. Ty prachy chce totiž vrátit, do koruny. Chce za to.." Chvíli jsem se odmlčel, ne, nemohl jsem mu říct, co po mě chce, protože jsem si sám odmítal přiznat, že budu dělat levnou kurvu za prachy ze kterých ani nic mít nebudu. Že to jediný, na čem mi záleželo, to jediný, co mě drželo ještě nad tou bezednou propastí, se ztratí. Ta hrdost, co zůstane udusaná pod zemí a ze mě bude fakt jedna velká troska. "určité prácičky, ještě přesně nevím, co. Já, Dominiku, já nemůžu. Už tak jsem v prdeli, nemůžu si na účet ještě připisovat tohle.." Lhal jsem celkem obstojně, to jsem se za ty roky s touhle sladkou tvářičkou naučil dokonale. Nevinně zamrkat, ale ten strach, co se mi vkrádal do tváře, ty obavy, ty předstírané nebyly. Protože jsem skutečně nevěděl, jestli existuje jiná možnost, než tohle. A možná, možná jsem doufal, že mi řekne, že vězení je lepší než tohle. Muselo být..

Jen jsem se ušklíbl, když zkřivil rty nad chutí piva, najednou byly jeho rysy ještě jemnější a dětštější, znovu jsem si jen uvědomoval, že je doopravdy skoro ještě dítě, jenže zároveň jsem vyrostl ve světě, kterej na to sere. Možná byl jen naivní děcko, ale to v tomhle světě, v našem světě, nikoho nezajímalo. Sledoval jsem ho, rozpoznával jednotlivá gesta, znal jsem ho celej život a dokázal v něm číst, možná už ne tak dobře, ale celý ten jeho postoj mě jen utvrzoval v domněnce, že je fakt ve velkejch sračkách, když přišel za mnou i přesto, že mnou nejspíš pohrdal pořád stejně. Ne, nekreslil jsem si vzdušný zámky o tom, jak teď budeme bráchové na život a na smrt, protože jsem věděl, že jsem mu ublížil, že jsem mu vzal ten pocit bezpečí a jistoty a to bylo něco, co se jen tak vrátit nedalo. Když nic jinýho, tohle mi dávalo naději, že to není ztracený, že ještě pořád mám tu šanci, protože byl tady. Byl jsi tady, protože jsi věděl, že když bude třeba, půjdu kvůli tobě zabíjet. A že jsem daleko od pravdy nebyl.. 
"Ježiši Miky.." sklonil jsem hlavu a na okamžik ji v tom nejzoufalejším gestu schoval do dlaní. Možná jsem byl realista, ale to mi nepomohlo připravit se na takovou možnost, sakra byl to můj malej brácha, chtěl jsem žít v tý krásný představě, že jeho problémem jsou holky nebo škola a ne kilo zasranýho koksu! Projel jsem si vlasy prsty a vytáhl z kapsy džín krabičku, jen abych si mohl frustrovaně zapálit a hluboce potáhnout černý dým nefiltrovaných doma balených cigaret jako největší spásu lidstva. Kdyby mě ten dehet konečně zabil, byl by konec všech mých zasraných problémů! Povzdychl jsem si a jen se na něj konečně podíval, možná s hněvem v očích, ale zároveň jaksi odevzdaně. Možná to bylo moje prokletí, ale byl jsem realista a už dávno se vzdal těch nadějí na růžové zítřky. Možná jsem měl křičet a nadávat mu, běsnit, vztekat se, říkat, jak mě zklamal, ale do prdele jak bych vůbec mohl? Jak, když jsem ho tohle sám naučil, jak, když jsem dealoval i přes všechny ty sračky, jak, když jsem neměl žádný právo na to ho soudit? Znal jsem to, věděl, jaký to je, když seš v takovejch sračkách, že logika jde stranou, že zapomeneš všechny svý morální kodexy, všechny pravidla a klesneš až na úplný dno, jenom proto, abys přežil další den. Takže ne.. v mém pohledu bylo hodně pocitů, ale nebylo tam zklamání ani zatracení. Jen ta chladná přízemnost. 
"Zasraná byrokratická kurva.." vyfoukl jsem kouř nosem a olízl si rty, nevzrušoval se ničím jiným, nespílal a nekřičel, že s tím musíme něco udělat, že to dáme k soudu, že pro bono je zadarmo pro takový chudáky, jako jsme my, protože chudáci, jako jsme my, nikoho nezajímají a já byl moc velkej cynik, než abych se nad tím obtěžoval byť i jen rozčilovat. Nebylo to důležitý, šlo o něco jinýho. 
Bylo ticho, jen jsem potahoval, znovu a znovu, prohlížel si jeho tvář, ten schoulený postoj, tu auru, zlomenou a zoufalou, která z něj vyzařovala a věděl, věděl, že bych ho měl možná utěšovat, že bych mu měl dávat naděje, jenže tys nepotřeboval planý sliby nebo lži. Tys za mnou přišel, protože jsi věděl, že nebudu lhát a to dokonce ani tobě, Miky. Do prstů mě pálil rozžhavený nedopalek, ale se sadistickou zálibou jsem ho stiskl ještě o to silněji. "Miky, budu upřímnej.. udělej, co chce. Ty do basy jít nemůžeš. S tvým obličejem, s tím jak.. nejde jenom o to, že z tebe udělají děvku hned jak překročíš práh, je tam tolik násilí a vydírání, znuděný dozorci, co se baví tím víc, čím víc tě to všechno sžírá, není to jenom o tom fyzickým, všechno se to posere tady.." prstem jsem si ze strany zaklepal do spánků, aniž bych se na něj přestal díval. Nemusel jsem mu to vysvětlovat, nechtěl mu to vysvětlovat, když se v mé tváři zračilo to, co jsem si nechtěl vybavovat, co mělo zůstat pohřbeno a zapomenuto, důvod, proč jsem opustil tenhle život a zkusil být lepším člověkem. Vězení tě zlomí, ale úplně jinak, než by sis představil. Donutí tě přemýšlet nad sebou samým, pochybovat, dokud neztratíš sám sebe. Narovnal jsem se, ale ten ostrý pohled jsem z něj nespustil. Možná byl můj brácha, možná jsem ho miloval nadevšechno na světě, ale právě proto jsem mu nehodlal dávat naděje. "Vždycky jsem tě učil, že si s každou kurvou máš vytřít prdel a nikdy nesklonit hlavu, ale pravdou je, že na konci dne chceš bejt jenom živej a je jedno jak. Přežij a pak to tomuhle světu můžeš vrátit, na ničem jiným nezáleží."

Nebyl jsem překvapený z toho, co říkal. Z té jeho neochvějné upřímnosti, kterou si razil stůj, co stůj, ať už ho to od otce nebo kohokoliv jiného stálo sebevíc ran, nikdy se jí nevzdal. Nikdy hlavu nesklonil, nikdy si nehrál na něco, co nebyl. A já si vzpomněl na toho vystrašeného kluka, co si nepřál nic jiného než být jako ty, Dominiku. Zvedl jsem k němu modrý pohled, díval se do tváře, která byla tak odlišná než ta moje a přesto nás pojilo víc, než vzhled. Jeho slova chutnala hořce, hořčeji než alkohol, co jsem svíral v dlaních a jehož chuť jsem si znovu nechal sklouznout po jazyku protože jsem sobecky potřeboval něco cítit. Něco víc než to prázdno, to zoufalství, co se zažralo jen hlouběji a usazovalo se, protože jsem si jen potvrdil to, co jsem si dávno myslel. Neexistuje, jak to obejít. Neexistovala žádná jiná cesta, ve vězení bych skončil hůř a pravděpodobně i mrtvej po tom, komu ty prachu dlužím.. Takže ne, jiná možnost než dělat děvku panu Hrdinovi nebyla, věděl jsem to, věděl, ale i přesto jsem pevně stisknul zuby, protože jsem věděl, že tím přijdu o všechno. Ale možná měl Dominik pravdu, možná se přeci jen od toho dna dokážu odrazit. Jestli mě ovšem někdy nechá jít. Uhnul jsem před tím tmavým pohledem a sklopil ho zpět ke svým dlaním. Vzpomněl jsem si na ty chladné pohrdavé oči, na ty drsné a neurvalé doteky, na to železné sevření, na ten pocit pokoření a bolesti, těch palčivých slz pokoření a vrcholného ponížení, co si málem razily cestu ven, dokud je nevystřídal pocit jiný, neznámý. Tak moc jsem se mu vzpíral a bránil, ale přesto tam byl. Ta chvilková slast, co přebila to ostatní. Zavřel jsem oči a vydechl, než jsem se odvážil znovu bratrovi dívat do té rázné tváře. I já viděl, že se na něm ten čas podepsal. Že to možná stále byl ten Dominik, ale neušel mi ten stín v jeho tváři a očích, když mluvil o tom všem. Když otvíral ty skřínky, které zjevně chtěl pohřbít někde hluboko, ale věděl jsem, že tohle je něco, co se nedá pohřbít, nedá zapomenout. Bylo mi to líto? Věděl jsem, proč do toho vězení šel, že se obětoval jen proto, abychom se měli líp. Možná nedokážu zkousnout ten osten lítosti nad těmi dětmi, které zůstaly sami napospas tomu všemu, ale stále ještě..
"Nezlobím se.." Prohodil jsem do ticha, odpověděl na to jediné, na co se neptal, protože dalších slov nebylo potřeba. Tentokrát jsem neuhnul, napětí z mých ramen krátce opadlo, ta ostražitost, co mě provázela od dob, kdy jsem se dostal do ulic a snažil najít důvod žít a přežít. Myslel jsem to vážně, možná mě to mrzí, možná mě to pořád ještě bolí, to, žes tam nebyl, ale zloba a nenávist byli dávno pasé když jsem se díval do té tváře po tolika letech a zoufale se chtěl upnout k tomu pocitu, že mě znovu zachráníš, až budu potřebovat. Ale to bylo stejně naivní jako věřit, že se Hrdina smiluje. Protože ty nemůžeš, nemůžeš a já tě do toho nedokážu zatáhnout, i když jsem si byl jistý, že by sis probojoval cestu peklem kvůli mě, kvůli nám.
"Jsou v Olomouci. Brzo bude oběma osmnáct, tak se odtamtud můžou dostat. Já jim nepomůžu, ale ty.." Na chvíli jsem se odmlčel, když jsem si vybavil tváře svých sourozenců. My dva jsme byli už dávno ztracení. Já nebyl nic víc než jen lhář, dealer a zloděj, ale ty, tys mohl být něco víc. "Nenech je spadnout do stejnech sraček" Myslel jsem to vážně, bylo mi jasné, že neví, kde jsou, když matka nařídila striktní zákaz přiblížení. Ale máma byla bůh ví kde a oni potřebovali nějakej vzor než bude příliš pozdě. Odložil jsem lahváče a prohrábl světlé vlasy. "Nejsem tady jen kvůli tvým radám. Potřebuju se na chvíli někam zašít, než půjdu za tím advokátem. Nesmím do bytu, mám tam ještě nějaký drogy, který už určitě taky našli. Vím, že jsi v podmínce a je to riskantní a taky, že kdyby nás spolu viděli pravděpodobně mě seberou znovu a tobě klepou na dveře, ale přísahám, že to bude jen na pár dní" Kdybych mohl, nešel bych sem. Nešel. Ale neměl jsem na výběr. Nemohl jsem k přátelům, už jen kvůli tomu, že Jordy byl policista, Lukáš by mě nejspíš radši viděl mrtvýho a Nik, ne, ten nepřipadal v úvahu. Nesměl jsem se moc vzdalovat a Viktor mě vyhodil s dost rázným upozorněním. Nevěděl jsem upřímně, co dělat a potřeboval prostor na to myslet, najít tu svojí cestu jak tohle přežít, jak ztratit hrdost a věřit, že ji jednou, jednou získám zpátky. Sledoval jsem jeho tvář a dával mu volbu. Ačkoliv jsem sobecky věděl, co mi odpoví..

Díval jsem se na něj, bylo divný, jak se mezi námi rozkládalo to bolestivé, napjaté ticho. Udělal jsem spoustu chyb a se spoustou lidí se rozešel ve zlém, ale s ním to bylo jiné, mnohem horší a důležitější, protože byl brácha, kvůli kterýmu jsem neskončil ve všech těch sračkách úplně, ne protože by něco dělal, ale protože jeho pohled byl vždy tak plný pýchy a očekávání, že jsem prostě chtěl být lepším člověkem, dát mu tu naději, že i lůza jako my má šanci na něco lepšího. Teď se v jeho očích neodráželo nic, vůbec nic, jeho hlas byl zlomený, jeho hlava skloněná, záda shrbená, viděl jsem na něm ty roky a věci, které si musel prožít a zas a znovu přemýšlel, jestli jsem se tehdy neměl zachovat jinak. Tehdy jsem věřil, že je chráním, že musím něco udělat, ale dneska, starší, zkušenější, snad i dospělejší, jsem věděl, že nepotřebovali dostat toho sráče ze života, ale potřebovali v něm někoho, kdo by se o ně postaral a já tam nebyl.. 
"Promiň, Miky.. vážně mě to mrzí." neuhnul jsem pohledem, nelitoval se, nebylo to něco, co by šlo vrátit zpět, jen jsem chtěl, aby věděl, že to myslím naprosto vážně. I kdyby mě nenáviděl, já byl tak rád, že ho zase vidím, i když z toho malého Mikyho nezbylo zhola nic. Pro mě se tím ale nic nezměnilo. Vždycky byl ten důvod, proč to nevzdat a tak to mělo i zůstat. 
Narovnal jsem záda, instinktivně se vypjal jen proto, abych mu dokázal, že vím, jak jsem to podělal, ale to neznamená, že to hodlám udělat podruhé. V mé tváři se objevil slabý, vděčný úsměv, když jsem jen kývl hlavou. "Nenechám.." věděl jsem, že udělám nemožné, abych jim pomohl, aby měli lepší život než já nebo Miky a v mých očích se to odráželo. To, co jsem mu chtěl tolik dát, ale moc dobře jsem věděl, že nemůžu a zraňovalo mě to víc, než bych byl ochotný přiznat. I tak jsem si ale s povzdechem pokrčil rameny. "Ani tebe, Miky." zvedl jsem pohled a odhodlaně se podíval do těch jeho. Ne, nesliboval jsem mu růžovej zámek, ale tak sakra, byl Staněk, měl v sobě krev všech těch podělanejch sráčů, takže jsem věděl, že stejně jako já tu hlavu neskloní, nevzdá se a jednou to všem vrátí, všem, který mu ublížili. Jen jsem se ušklíbl a přimhouřil nadějně oči. "Není všem dnům konec.."
Odložil jsem prázdnou lahev, vstal a pohlédl z okna na setmělou ulici, kde se zase pohybovalo spoustu lidí. Mít pod okny noční klub bylo někdy pěkně na hovno, ale teď to nebylo úplně na škodu. Pootočil jsem hlavu a povzdechl si, ne, nevyvracel jsem mu jeho přesvědčení ani nenadával za další a další problémy. Konec konců fakt v sobě měl naši krev.. 
"Mrzí mě, že tu nemůžeš zůstat, ale neměli by tě se mnou vidět. Někdo jako já ti kredit nezvedne.." ušklíbl jsem se, ne, nepřipadalo v úvahu, aby veřejně přiznal, že se stýká s delikventním bratrem, který prodával drogy, byl v pasťáku a skoro zabil přítele svojí matky. Ne, jestli měl šanci, byla to ta jeho nevinnost a oba jsme tuhle tvrdou pravdu chápali. I tak jsem ale samozřejmě kývl hlavou a bez zaváhání pronesl: "Zůstaň, jak dlouho chceš, ale Miky, dej si bacha na poldy.. a žádný blbosti." možná jsem na to neměl právo, možná jsem už vůbec neměl něco takovýho dělat, ale když jsem udělal těch pár kroků, pocuchal mu ty blonďaté vlasy, které měl jako jediný z celé naší famílie a vlepil mu do nich krátkou pusu jako když byl děcko, nepřemýšlel jsem nad tím, jestli je to špatně nebo dobře. Možná to bylo všechno v prdeli, ale byl jsem rád, strašně rád, že je tady. 
Odstoupil jsem od něj stejně rychle, jako jsem k němu přišel, aniž bych se k tomu vracel. "Dáš si pizzu? Pořád máš rád ananas?" můj úšklebek byl jasný, možná by se někdo hroutil, možná by někdo křičel, ale já byl zvyklej se zhluboka nadechnout a zachránit to, co se zachránit dá. Takovej byl život, tvrdej, drsnej, na hovno, ale stále jsem ještě věřil, že stojí za to ho žít.