14030 Valley Vista Blvd, Sherman Oaks, CA 91423

Cestou žádní poldové, takže asi v pohodě, rozhodně jsem nevypadal vystresovaně nebo v obavách z toho, že mě chytí. Asi nebylo třeba dodávat, že pár záznamů jsem už měl a ne jen za rychlou jízdu. Cesta skrze pobřeží byla jistě krásná, ale popravdě dávno mě už nezajímala, takže jsem sledoval silnici před sebou, aniž bych věnoval pozornost hnědovláskovi na sedadle spolujezdce. Serpentýnami nahoru na útes, dokud se nezačaly objevoval vysoké ploty, za kterými se ukrývaly luxusní vily, z nichž jedna, lautr stejná jako všechny ostatní, byla moje. Dálkový ovladač otevřel vstupní bránu, zajel jsem do garáží a nehal auto stát uprostřed, kde jen blokovalo výjezd dalších předražených aut, na které sedal prach. Už dávno mě nenaplňovalo ty prachy rozhazovat, fakt jsem byl cynickej kretén. 
"Jako doma.." mávl jsem rukou, když jsem procházel přízemí, neopomněl z lednice vytáhnout plechovku piva a druhou hodit po hnědovláskovi. "Můžeš vůbec už chlastat? Víš co, to je fuk.." ušklíbl jsem se a zamířil do suterénu, kde se nacházelo studio. Přestože vila byla až směšně velká, skoro jsem jí nevyužíval. Jasně, na večírky byla ideální, ale kromě koupelny a ložnice jsem toho už moc nepotřeboval, jídlo si nechal dovážet nebo jedl venku, takže i místnost, do které jsem mířil, vypadala, jako by ji roky nikdo nepoužil. Snažil jsem se potlačit ten nepříjemný pocit, vzpomínal, jak jsem byl nadšený, když mi ji konečně dodělali a jak jsem ji nesnášel, když jsem tu hodiny v tichu seděl a nemohl ze své hlavy dostat nic, přestože byla myšlenkami doslova zahlcena. Ale co už, každý mívá dobré a špatné dny, někdo měsíce a někdo roky, ne? Hodil jsem bundu přes koženou sedačku, nahodil všechny počítače a kývl na něj rukou. "Tak povídej, co máš..?"

Nějak se to všechno seběhlo moc rychle, nestačil jsem ani pořádně protestovat, i když co kecám, kdo by protestoval, když si sedá do jeho stříbrného Masserati. Masserati! S potetovaným Benjim vedle sebe. Vážně, sice mě poučil, že bych na něj neměl zírat, to mě ale moc nezastavilo, nemohl jsem si pomoct, že zatímco mi teplý vítr rozcuchával vlasy, já se přistihl, že upírám oči k tváři skryté za černými pilotkami. Měl bych se vzpamatovat a přestat se chovat jako jedna z jeho fanynek, snad i proto jsem pohled přetočil a užíval si ten výhled. Takhle vysoko a rozhodně do téhle čtvrti jsem nezavítal snad ani špičkou palce u nohy. Ne, to už jsme byli dávno, tisíc metrů pod zemí za tím, kam sahal můj rozpočet. Neříkám, anxiety nám nějaký prachy přinesla, ale jen na to, abych koupil lepší vybavení a pomohl mámě splatit část hypotéky na barák. Mohl jsem se odstěhovat už dávno, ale měla jenom mě a mě bylo líto jí v tom domě, co s tátou tak milovali, nechávat smutnou a samotnou.
Neodolal jsem proto výhledu po pobřeží, které jsem tak miloval a dokonce nemohl zastírat ani ten vyděšený výraz, když jsem zahlédl tu obří vilu na úpatí, odkud jsem viděl jen střípek, když zrovna Benji nahrál nějaké směšné video z nějaké párty na Instagram. Nebo ne on, spíš mu někdo sebral mobil nebo ho nějaká holka označila, těžko říct. Pivo jsem si vzal, ale zase ho odložil stranou. "Nedám si, dík." Měl jsem rád hlavu čistou a dát si pivo v poledne, nebylo nic pro mě.
Vešel jsem do rozlehlé chodby, mlčel, ale přitom se všude rozhlížel, jak zvědavý školák. Prohlížel si výhled z prosklených oken, obdivoval všechno, od podlahy ke zdobenému stropu a přitom ho následoval dolů jak to ztracené štěně. Studio bylo boží, perfektně odhlučněné, splňovalo všechno, co jsem si přál sám. Nemohl jsem odolat, když jsem prsty přejel po kožené sedačce. Zastavil jsem se uprostřed a konečně znovu vzhlédl k té tváři, co na mě upírala nic neříkající výraz a evidentně chtěla odpovědi, chtěla, ať na něj něco vybalím nebo netuším. Zapátral jsem v kapsách od džínové bundy, zděsil se a pak hodil výmluvný výraz.
"Shit" Zaklel jsem a poškrábal se nevinně ve vlasech. "Mám to všechno napsaný.. doma" Vypadlo ze mě, když jsem si uvědomil, že jsem své poznámky nechal v bloku v pokoji na psacím stole. Když jsem se pak na něj znovu podíval, doufal jsem, že mě nehodí z toho útesu rovnou dolů. Jako jo, co si budeme, myslel jsem si, že ho znám, tak dobře, jak si myslí hodně dobrý stalker o svém idolovi. Ale pravdou bylo, že když se na mě díval tím tvrdým výrazem, přestával jsem o tom být tak skálopevně přesvědčený. Naopak, tohohle Benjiho jsem neznal. Byl chladnější a odtažitější než na všech videách, článcích, reportážích, koncertech.. Vážně to všechno je vždycky jen tak dobře nacvičená maska? Odmítal jsem tomu věřit. "No. Tak dneska můžeme zkusit jen nějakou hudbu a já to donesu zítra." Představa, že bych se teď měl vláčet domů a vracet se sem, by mi pešky skutečně zabrala den ne-li více! Protože ne každej má v garáži Maserrati spolu s jeho dalšími 100 rozličnými modely. Jo, tahle maličkosti mi v garáži rozhodně neušla.

Pokradmu jsem ho sledoval, jak si prohlíží nejen dům, ale jeho pohled rádoby nenápadně neustále zalétal také ke mě. Nebudu si zase hrát na chudáka, měl jsem rád pozornost a líbilo se mi, že mi tím roztomilým způsobem nedává najevo, že fakt je můj fanoušek, ale na druhou stranu to bylo fakt trochu divný, když se tu kolem rozhlížel jako by v životě nic takovýho neviděl. Uvědomil jsem si, že jsem si do baráku vzal kluka, o kterém ale totálně nic nevím, jenže já nebyl zrovna typ, co by něco řešit, takže jsem nad tím klasicky mávnul rukou, stalker, který by mě chtěl zabít to snad nebude a fanoušků s podivným chováním jsem měl mraky, takže nic překvapivého. Nekomentoval jsem, když odmítl pivo a místo toho exnul svou plechovku, na rozdíl od něj už roky byla moje hlava čistá právě pouze ve chvíli, kdy byla něčím milosrdně omámená. Ale to by nepochopil, ne, když neměl tušení, jaký to je bejt veřejně známej, mít tisíce followerů, být neustále ve společnosti desítek lidí, a přesto se stále cítit tak sám. 
"Děláš si prdel?" můj otrávený hlas rezonoval místností, když jsem se zhoupl na židli a věnoval mu výmluvný výraz, že jenom marní můj čas. Asi nikdy jsem nebyl zrovna pusinka, ale poslední dobou se ta moje protivnost pohybovala na úplně novém levelu. Sám jsem nevěděl, co mě vlastně sere nebo proč se tvářím, jako bych měl lepší věci na práci, proto že.. fakt neměl! I tak ale, to už ke mě tak nějak patřilo. Povzdechl jsem si a pošoupnul k němu druhou židli. "Sedej, mám tu jeden beat, kterej by se k tomu mohl hodit, ale potřebuje trochu úprav.." 
***
"I can't eat, I can't sleep, I get anxiety.." tiché broukání, které přerušil drsný hlas mé manažerky a já si rychle vyrval z uší sluchátka a i s mobilem je narval do kapsy. To tak, ještě přiznat, že chodím po baráku a poslouchám jeho písničky! Ale musel jsem uznat, že jeho nejslavnější hit je chytlavý, ačkoliv jsem  mu rozhodně nehodlal vyprávět, že jsem si na Spotify projel celou jeho složku a naposlouchal si to. To nepřicházelo v úvahu. I když jsem se nespokojeně přistihl, jak si některé jeho starší a méně známé kousky zpívám ve sprše nebo broukám u mražené pizzy v kuchyni. Po tom skandálu jsem měl od Kat nařízeno sedět doma na prdeli, aby se ten humbuk kolem mě zase trochu rozptýlil a já se po pár dnech asociálního chlastání o samotě začal nudit, takže jsem se nakonec dopracoval do téhle fáze, ve které jsem to štěně nakonec docela často sledoval a poslouchal. Rap bych tomu neříkal, ale jeho hlas se mi líbil, byl jiný, jemný a přitom chraplavý, měl jsem rád jeho frázování i neobvyklý výběr hudby a s každou další jeho návštěvou musel chtě nechtě uznat, že v něm skutečně něco je. Stávalo se běžně, že si vzal tužku a jen tak opřený o kuchyňský pult, když jsem do sebe lil další plechovku, napsal pár slov, která perfektně odpovídala tomu, co jsem si od té písničky představoval. Přepsal, přeškrtal a znovu složil jsem ji nejmíň tisíckrát, vzal papír, který mi hrdě předával a s arogantním úšklebkem škrtal a škrtal, ale on se nehádal, jen mě sledoval a příště přišel a nad přeškrtanými slovy byla jiná, lepší, takže jsem jen naštvaně sykl a brblal alespoň nad tím, že se to nehodí do rytmu. Ale upřímně.. nevím, jak to popsat, nechtěl si to přiznat, ale měl jsem rád ten zvuk, když se otevřely vchodové dveře a on bázlivě zavolal moje jméno, to, jak si to pokaždé vychutnával, jak se u toho usmíval a já jen zvedl obočí, fakt byl asi velkej fanoušek! Kat ho vozila snad každý druhý den a on dlouho do noci seděl u mě ve studiu a plnil všechny mé všetečné rozkazy, dokonce mi i s protočením očí chodil pro pivo. 
"Kitty, myslím, že jsem konečně poladil refrén." místo pozdravu jsem rovnou zamířil do sklepa, zatímco Kat se záludně usmála a zmizela z domu. Nehodlal jsem přemýšlet nad tím, že místo dalšího divokého večírku jsem tentokrát nespal proto, abych se mohl hodiny a hodiny hrabat v jediné sloce. Posadil jsem se, snad automaticky k němu poslal druhé křeslo a pustil hudbu. S očekáváním v očích jsem se na něj podíval. "Tak co myslíš?" jen těžko jsem zadržoval očekávání, dlouho jsem neměl z ničeho tak dobrý pocit a nechápal, proč mi tak záleží na názoru tohohle skrčka, ale prostě jsem to tak cítil a jen netrpělivě bubnoval do stolu. "Mrknem na tu tvojí sloku, ukaž." 

Podupával jsem si nohou a do rytmu tiše pobrukoval refrén ke kterému Benji přidal beaty. Líbilo se mi to moc, to, co na první schůzce vypadalo jako jen random slova na ubrousku od kafe začínalo získávat tvar, obrysy, reálný beat. prohrábl jsem si vlasy, založil ruce za hlavou a spokojeně se zhoupnul na židli. Zvedl jsem pohled k Benjimu jehož oči se na mě v očekávání upíraly. Nakrčil jsem nos a nespokojeně mlaskl.
"Děs. Myslím, že bychom to měli celý překopat, slyšels to vůbec? Vždyť to nedává smysl.." Jeho oči se rozšířily překvapením, nejspíš i nasraností, když jsem propukl v hlasitý smích a on po mě hodil štos papírů. "Měl ses vidět. Dělám si prdel, je to skvělý. Ten refrén šlape jak hodinky. Tvůj hlas je skvělej, zbožňuju ten nezaměnitelnej chraplák, dej ho tam víc a trochu to víc bas tady" Ukázal jsem na jedno místo mezi slokama. Zatímco Benji se ke mě nahnul, zkoumal místo kam jsem ukazoval, já, jako už obvykle, zkoumal spíš jeho tvář a cítil stejnou nervozitu jako každý den z toho, že je jeho tvář, tělo, všechno tak zatraceně blízko. Šílel jsem z toho. Jasně, dost mě štvalo, že pořád není schopnej si zapamatovat moje jméno a kdyby mi někdo řekl, že si z velkého BenjihoFLR budu v JEHO studiu v JEHO domě dělat prdel, nejspíš bych mu nevěřil. Ale bylo to tady. Každé ráno jsem nadšeně vstával a běžel za jeho manažerkou, už z dálky se těšil, když jsem viděl serpentiny a známou dlážděnou cestu k jeho vile. Když mě přivítala vůně kožešin ve studiu a on, shrbený nad textem s vráskou na čele. Byl to sen. Sen, který se mi plnil a já nechtěl z tohohle obláčku dolů ani za mák. Všechny ty kecy o tom, že má blok.. teď ho neměl. Možná občas váhal, ale byl to on, kdo tomu dával šťávu a já jen přikyvoval. Rád jsem se díval na jeho tvář když zarytě psal nebo nad něčím přemýšlel i přesto, že úsměv mi nevěnoval snad nikdy. Ale to nevadilo, byl to přece jen BenjiFLR, hvězda a já jen ucho, školák, kterého mu přidělili. A tolik jsem se toho od něj mohl učit. A já to miloval, každý den s ním.
"K té moje sloce. V noci mě něco napadlo, složil jsem další kus, myslím, že to tam skvěle zapadne a rád bych svou část zrychlil, víc to odrepoval než odzpíval. A.. jo, tady to mám.." Hrabal jsem překotně v batohu, všiml si, jak Benji začíná být čím dál nevrlejší a nakonec jsem jen ruku z batohu naprázdno vytáhnul. "A jo, nechal jsem to na stole. Měl jsem to rozepsané a.. a prostě to nemám. Tak zkusíme zase hudbu? Zítra to s Kat přivezu nebo jí mám zavolat ať mě tam hodí?" Tvářil jsem se jak největší anděl, protože to bylo už po několikáté, ale tak to u mě bylo většinou. Tak moc jsem se pro něco nadchl, že se nejrůznější texty válely všude po pokoji a málokdy jsem něco spořádaně nosil sebou. Jo a už jsem měl i číslo na jeho manažerku, no co chtít víc?

Nějak jsem nevěděl, co si o tom klukovi mám myslet. Byly chvíle, kdy na mě koukal jako ztracené štěně a div se nebál dýchat a pak z něj vypadlo něco, co jsem totálně sežral, namotal se a on se přitom bavil jako blázen. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli mě to fakt hodně štve nebo se mi to fakt hodně líbí. Rozhodně se to ale lišilo od všeho, v čem jsem poslední roky byl. Sláva, popularita, šlo to ruku v ruce s falší a lží, nebyl jsem tak naivní, abych všem lidem kolem sebe, kteří mi blahosklonně přáli úspěch a prohlašovali se za mé nejlepší přátele, věřil byť jen jediné slovo. Protože jsem věděl, že úspěch mi přejí jen kvůli penězům, na kterých mi nezáleželo a přátele budou do chvíle, než bohatství a sláva zmizí. Nevadilo mi to, naučil jsem se v tom chodit, usmíval se, kýval hlavou, přátelsky se s nimi plácal po zádech, bral je na jachty, drahé tripy, pořádal párty, ale nikdy, nikdy jsem nezapomněl, co jsou zač. Jenže s ním to bylo jiné. Zálibně koukal na mé červené Ferrari, ale pak se jen nadšeně usmál a řekl, že si přesně vybavuje nějaký tisíc let starý rozhovor, kde jsem řekl, že až vydělám první mega, tak si tohle auto koupím. Každé ráno se u dveří hádal s Kat, že jí ten benzín zaplatí. A místo mé sbírky drahých hodinek si radši procházel starou krabici s podomácku vypálenými cédéčky z doby, kdy jsem byl jenom chudej kluk z Denveru s velkými sny. Byl prostě jinej, úplně jinej než všichni ostatní a já nějak nemohl pochopit, co to znamená. Co vlastně chce, o co mu jde. Chtěl se mnou být kámoš? Uvědomoval si, proč ho ke mě poslali? Co z něj chtějí udělat? Uvědomoval si, že v téhle branži je můj hlavní nepřítel? Moje paranoia mi našeptávala, že chce jen najít špínu, zneužít informací, ukrást mi mou slávu, ale ten kluk vždycky jen zvedl hlavu a nevinně se usmál a já nevěděl, nevěděl jsem už vůbec, co si o tom všem mám myslet. 
"Haha, děsně vtipný, abys domů nešel pěšky, srágoro!" pleskl jsem mu výchovný pohlavek, ale i na mé tváři hrál spokojený úšklebek. Líbilo se mi, jak se občas neudržel a vypadlo z něj něco tak naivně obdivného, až jsem se musel zasmát. Popravdě jsem to nesnášel, jak se mi každá druhá blonďatá pipina snaží dokázat, že je velká znalkyně mé hudby, ale dohromady znaly jen ty hity, které rádio jelo ve smyčce pořád dokola a já tu komerci už nemohl ani cítit. On místo toho snad slintal blahem, když na těch cédéčkách našel první laciné demo, které jsem natočil v nějakém sklepě a které zní naprosto příšerně, ale on to jako posvátný artefakt poslouchal pořád dokola a dokola, přetáčel, stopoval a nadšeně vyprávěl, jak tahle pasáž je úplně topková a tahle zase perfektně změní vyznění celýho tracku a vůbec. Možná jsem byl arogantní sráč, ale nestydatě se mi to zamlouvalo. 
Zvedl jsem hlavu od počítače a sledoval jeho počínání, jak se hrabe v batohu a nedočkavě poklepával prsty do stolu. Odmítal jsem si přiznat, že nad ním přemýšlím tak často, že si dokola a dokola přehrávám ty bloky, kde zpívá, kde rapuje a přestože jsem sám sebe snažil přesvědčit, že je to jen tutová hvězdička, stejně jsem si to jel pořád a pořád dokola, hledal další a další jeho singly, možná se mu za to smál, ale i já si v dlouhé noci stopoval zvukovou stopu a přehrával některé pasáže znovu a znovu a těšil se, až ho ráno děsně nenápadně vmanipuluju do toho, aby přesně tenhle tón hlasu, lehký chrapot nebo frázování vložil do téhle písně. Protože jsem to prostě poslouchal rád a dělalo mi to radost. Což se nedalo říct o téhle chvíli, kdy už notnou chvíli hrabal v batohu a já začínal ztrácet trpělivost. "Ty vole, kolik ti je, že si neumíš dát blbý papíry do blbýho batohu?! Hlavně, že tam máš všechny ty starý krámy!" narážel jsem na cédéčka, která si půjčil a teď je nosil jako svatou relikvii. "Si jak mimino, hlavně ať mi Kat zase vypráví něco o zodpovědným přístupu a profesionalitě!" proč jsem zněl jak jeho matka, na to se mě neptejte, ale místo nadávání, které jsem si stejně hodlal nechat hezky na cestu, jsem vstal a vydupal nasraně do patra, kde jsem přes černou mikinu nahodil koženou bundu, na hlavu vrazil snapback a pilotky na oči a už jsem si to rázoval do garáže, zatímco on s otázkami klopýtal za mnou. "Sedej!" už jsem dávno ladil zrcátko na straně řidiče, když na mě s tím vyděšeným výrazem valil oči z druhého místa. "Seru na Kat, než sem dojede, umřu stářím! Jedem, kde bydlíš?!" významně jsem pozvedl obočí, když s koktáním zahlásil čtvrť, o které jsem jaktěživ neslyšel, hodil to do navigace a vyřítil se ven, ignorujíc jeho vysoký hlas, kterým mě přesvědčoval, že si tam může zajet i busem a já zatím můžu počkat tady. Leda hovno, to bych se taky nemusel dočkat nikdy! 
Přesun

I'm overcompensating for heartbreak.. I swallowed a pill that was in a heart shape. Má hlava tentokrát nepohybovala rytmicky do rytmu ani jsem nezpíval slova, co jsem uměl nazpaměť, každý detail, každou lehkou změnu tónu, ne, tentokrát jsem jen seděl a sledoval ubíhající kravinu z bílého SUV zatímco mi ve sluchátkách stále dokola zněly tyhle písně. Písně, co jsem miloval, co mě utvořily, co mi dávaly naději i ji braly, co mě trhaly na kusy a přitom hnaly pořád dál a dál. Protože to jsi byl ty a tvoje hudba, FLR, vždycky. Her hands on my chest, feelin' my heartbeat.. Lehce jsem se zachvěl, když jsem si na to vzpomněl. Na jeho ruce na mém těle, na jeho rty na těch mých, sakra, na to spalující horko, co mě polilo pokaždé a nemluvě o určitých partiích, které to také rozhodně nenechávalo chladnými. Bylo to skutečné nebo to jen splývalo s těmi sny, co jsem si o tobě vysnil? Skutečně jsi byl v mém pokoji, viděl to všechno a přesto jsi namísto křiku o psychopatech jen splnil moje nejnitěrnější touhy? Teda, nesplnil, spíš jen zhoršil, protože předtím to bylo jen o těch představách, ale teď, když jsem si jasně pamatoval tvoje horké tělo co se třelo o to mé, nedokázal jsem na to přestat myslet. Nehledal jsem v tom lásku, nehledal, na to jsem nebyl tak naivní, znal jsem tě. Nebo jsem si myslel, že znám, ze všech těch rozhovorů, pohoršujících článků, po tom všem, co jsem tě roky studoval Benji, jsem věděl, že tohle byla jen jedna z provokací, jen jedna z těch her znuděného rapera, ale přesto to bylo tolik skutečné a mě se motala hlava jen z představy, že tě po tom znovu potkám. A když jsem pak hodiny a hodiny seděl v prázdném studiu s manažery, kteří se ti marně snažili dovolat, protože jsme jim měli předvést náš pokrok na nových hitech, ale tys to nebral, neukázal ses. A já tam čekal, i po tom, co to všichni vzdali s pokrčením ramen a úsměvem, že je to pro tebe typické, jsem hypnotizoval ty dveře a doufal, že se pletou. Ale nepletli a tys skutečně nedorazil. Netušil jsem proč jsem to udělal, když jsem po tomhle fiasku odchytl Kat na chodbě a i když zarytě tvrdila, že neví, kde jsi, donutil jsem ji nasednout do toho naleštěného Mercedesu a odvézt mě sem, za tebou, abych zjistil, co se stalo. Musel jsem to zjistit, vědět, byl jsem to já? Bylo to kvůli tomu, co se stalo? Cítil ses natolik znechucenej než abys pokračoval? Tak mi to aspoň řekni do očí. "Hele Kie, možná to tam nebude vypadat moc dobře.." Věděl jsem, že mi chce něco říct celou cestu, byla napjatá, roztěkaná, nervózní a jistým způsobem i naštvaná a ten pohled, který jí neustále sjížděl ke mě jí moc nepomáhal. Nic jsem neřekl, když zastavila před obrovskou vilou ze které se hlasitá hudba rozléhala po celé ulici a do domu se hrnulo pořád víc a víc lidí. Přimhouřil jsem oči, zavřel dveře, ani jí nezamával, když jsem zamířil po tom známém naleštěném schodišti vzhůru. Naštvaný? To bylo slabé slovo, protože jsem nechápal, že když máme nahrávat, vážně pořádá párty? Proplétal jsem se davem tváří, které mi nic neříkali, ačkoliv by někdy možná kvůli své oblíbenosti měli. Nikdo si mě nevšímal, když popíjeli ten drahej chlast z těch naleštěnejch sklenic, váleli se u bazénu nebo po ostatních, já se jim jen vyhýbal a hledal jen jednoho. Toho, kdo se o pár chvil později rozvaloval na té kožené sedačce s vykozenými blondýnami z každé strany. Zvedl jsem hlavu a střetl se s tím tmavým pohledem, který se pro změnu upíral přímo na mě.

Zajela mi rukou do rozkroku a já neudělal nic, vůbec nic, i když tu bylo tolik lidí, i když mi její kamarádka něco šeptala do ucha, prostě jsem je obě jenom ignoroval. Co si budeme, nesnažil jsem se nikomu dokazovat, jaké mám štěstí, že takový dvě hot kočky sedí vedle mě, protože upřímně takhle jsem nad tím dávno nepřemýšlel. Věděl jsem, o co jim jde, o co jim vždycky jde. Všechny byly stejné, stejně hloupé, stejně nadržené po tom úspěchu a slávě, dokonce i vypadaly všechny jako přes kopírák a bylo těžký vzrušit se, když ti nadrženě sténá do ucha a ty víš, žes jí měl ještě než překročila práh tohohle domu. Ne, dneska jsem neměl dobrou náladu, neměl a nechtěl přemýšlet proč, nechtěl se znovu probírat těmi myšlenkami na hnědovláska, který na mě tehdy upíral ten pohled plný nečeho,.. něčeho.. nevím, nedokázal jsem to identifikovat a nedokázal zapomenout. Ten fakt, že mě měl evidentně nejen plný pokoj, ale i plnou hlavu, byl vážně k pobavení a já se chtěl smát, ale nějak mi to nešlo. Z nějakého důvodu mi to pořád vrtalo hlavou, jenže přesně tenhle pocit, tu chvíli, kdy je má hlava až moc jasná a já si až příliš palčivě uvědomuju, co cítím, jo, tak přesně tuhle chvíli jsem vážně neměl rád. 
Vzal jsem nějakému random týpkovi naproti flašku tequily a obrátil jí do sebe s jasným cílem všechny ty nebezpečné pocity, které narůstaly v mém nitru, zase hezky otupit. Vlastně nevím, proč jsem se na tu zkoušku vykašlal, proč jsem najednou vycouval z té garáže, když už jsem byl skoro na cestě a vrátil se jen proto, abych rozeslal sms náhodným lidem a uspořádal jen další párty, protože jsem tam prostě stál a uvědomil si, že to, co cítím, je potěšení, že je to nedočkavost, že je to touha znovu se ponořit do toho starého známého pocitu, kdy se mi hlavou valila jedna myšlenka za druhou, chaotické, nelogické a smysl začaly dávat až ve chvíli, kdy jsem je začal dávat na papír. Jenže pravdou bylo, že tenhle pocit, to naplnění a vytrysknutí mých pocitů na papír se už hodně, hodně dlouho nestalo a já.. já to prostě nechtěl zažít znovu, nechtěl znovu cítit ten pocit bezbřehé prázdnoty, až vezmu ten papír a v mojí hlavě bude prázdno, přestože budu cítit tisíce pocitů. Ne, já na to už neměl.. 
Spokojeně jsem chlastal, nepřemýšlel, nechal ty dvě dělat si se mnou, co chtějí, ačkoliv jsem si nelibě uvědomoval, že mé tělo nereaguje ani z poloviny tak ochotně, jako když jsem se rozhodl provokovat Kieho a ne, to mi náladu nezlepšovalo. Tím spíš, když jsem si uvědomil, že na mě někdo upírá intenzivní oči a když jsem hlavu zvedl, střetl jsem se s těma světlýma, naštvanýma očima. Zamrkal jsem a chvíli jen seděl, jako bych přemítal, jestli jsem si ho náhodou jenom nevysnil, ale nakonec jsem odstrčil nenechavou ruku jedné z dívek a vstal. Došel jsem k němu, v ruce stále svíral flašku, když jsem trochu zavrávoral a pohledem pozoroval ten naštvaný naproti sobě. 
"Jo, to dnešní natáčení.. sorry?" pozvedl jsem obočí a ušklíbl se, ten tón, všechno jiné jen ne omluvný, ale tos čekal, nebo se pletu? A vlastně proč mě vůbec zajímalo, co si o mě myslí. Rádoby hvězdička, spíš jen naivní kluk, kterej ještě nevidí pravdu, ještě neví, kam se řítí, ještě neví, jak snadný je vzlétnout a ještě snazší zase vyhasnout. Jen jsem se ušklíbl, když jsem zvedl flašku a podával mu ji. "Dáš si?"  

Můj pohled se svezl z jeho obličeje k těm dívkám, co ho obklopovaly, k těm nenechavým rukám, co se ho dotýkaly, co si ho přivlastňovaly, co ho osahávaly, kousaly si u toho ty botoxové rty a mrkaly těma dlouhýma řasama a já pocítil zvláštní osten. Cítil jsem ten osten žárlivosti, osten ublížení a závisti. Ne, takhle se ho dotýkat neměly, takhle se ho nesměl dotýkat nikdo kromě mě. Cítil jsem, jak to chci být já, kdo vezme dlaň a bude s ní sjíždět po té vypracované hrudi, budu to já, kdo znovu zatáhne za ten řetěz na jeho krku a vezme si to všechno, o čem ty roky sní. Ale stejně jako žárlivost přišel vztek, zlost a smutek, když jsem sledoval, jak se nechá. Když jsem si uvědomil, že to, co se mezi náma stalo, nebylo vážně nic víc než jeden debilní vtip který pro něj nic neznamenal. Pro něj. Pro mě to znamenalo všechno, Benji. Protože pro mě jsi znamenal tolik, tolik a já nedokázal ze dne na den zastavit ty roky té platonické lásky, těch představ, naivních snů. A možná jsem na to odmítnutí byl připravený, ale stejně to bolelo až moc na to, abych to mohl ignorovat.
Sledoval jsem ho, jak se zvednul, jak na mě upřel pohled a zamířil ke mě, chůzí, která jasně prozrazovala, co celý tenhle den, kdy jsem na něj ve studiu čekal, dělal. A popadla mě zlost, zlost a zklamání, když jsem sledoval, jak tahle kdysi zářící hvězda klesla na dno. Vždycky jsem v tebe věřil, nevěřil jsem těm kecům o tom, že jsi vyhořel, pořád jsem se tě ve své hlavě zastával, i když byl celý svět proti tobě. Ale teď? Teď jsem tě sledoval pohledem plným hořkého zklamání, když jsem si uvědomil, že všechny ty fámy a šeptandy by mohly být pravda. Že víc než zpěvu jsi zaprodal svou duši laciným béčkovým nahrávkám, nechal si texty psát než je sám skládal, vydával shit za shitem a oddával se laciným děvkám, chlastu a vlastně tomuhle. Tomuhle všemu. A přesto všechno, když jsem se díval do toho obličeje, co mě sledoval tak výsměšně, ještě pořád jsem ho omlouval, hledal v tom smysl, svaloval vinu na sebe.
"Sorry? Sorry?" Zopakoval jsem několikrát, když jsem zvedl ruku a rázně odstrčil flašku, co mi podával. "Měli jsme jim to ukázat, abychom konečně mohli zkoušet demo! Makali jsme na tom fakt dlouho! Ale ty ses na to prostě vysral. Teď můžeme čekat zase měsíce, pro tebe to možná nic neznamená, ale já.." Krátce jsem uhnul pohledem, než jsem ho znovu zvedl, abych čelil těm tmavým očím, co si mě měřily pohledem. "Proč?" Ta otázka, otázka, co mě tížila celou cestu, když jsem částečně sklopil pohled, protože v té otázce to sice nezaznělo, ale já jasně potřeboval vědět, že to nebylo kvůli mě. Nebo jsem naopak chtěl vědět, že to bylo kvůli mě? Že na mě myslíš a že proto nechceš pokračovat? Sakra Kie, nebuď tak naivní. Ale nemohl jsem si pomoct, byl to idol mého dětství a i když před mýma očima nebylo z toho idola zhola nic, pořád jsem doufal, že mi dá nějaký smysluplný důvod proto, abych ho okamžitě neposlal do hajzlu. Protože jo, možná jsem byl malej naivní kluk, co neměl drahý auta, vily, děvky, prachy na rozhazování. Ale aspoň jsem to pořád byl já. Ale kdo jsi ty, Benji?

Tak neříkám, že jsem to nečekal, ale i kdybych nad tím chtěl nějak víc přemýšlet, byl jsem opilý a zdrogovaný, takže po mě snad nikdo nemohl chtít zázraky. Navíc, i kdybych byl nakrásně čistý jako slovo boží, stejně bych nevěděl, co mu na to odpovědět. Jak mu vysvětlit, že mě to zlomilo už tolikrát, že prostě už mám strach jenom z té představy, že znovu uvěřím těm planým nadějím a ony mě zase pošlou do té temné propasti. Protože s každým dalším selháním to bylo těžší, člověk by řekl, že si na to zvykne, že otupí, ale pravdou zůstávalo, že jsem to miloval až příliš na to, aby mi to mohlo být jedno. Takže kdykoliv jsem chtěl, tolik jsem chtěl a nemohl, dalo stále větší a větší práci utišit ty démony v chlastu, holkách a drogách a já věděl, sakra já moc dobře věděl, k jak hořkýmu konci tahle cesta vede a možná proto jsem dneska couvnul jako srab, protože jsem dokázal překonat cokoliv, ale nedokázal jsem se smířit s tím, že už nikdy nezažiju ten pocit osvobození a volnosti. 
Díval jsem se do té tváře, vnímal jeho vztek a frustraci a na moment zauvažoval o tom, že mu řeknu pravdu, že tenhle kluk, tohle naivní štěně by mě mohlo pochopit, že ten kluk, který mě bezmezně obdivoval a nepřestal, i když se z FLR stal totální bullshit, ale odstrčil tu flašku, kterou jsem mu nabízel a já zase prozřel, ne,.. tohle tajemství musí zůstat tajemstvím. 
"Proč..?" pokrčil jsem rameny a napil se, musel, protože jsem věděl, co udělám, ještě než se to z mé hlavy dostalo ven, protože to jsem dělal pokaždé, utíkal a odháněl lidi kolem sebe, protože tohle nikdo, nikdo nemůže pochopit. "A proč ne? Neprožívej to tolik, Kitty." s úšklebkem jsem do sebe lil další a další chlast, abych to vypnul, abych to přehlučil, všechny ty výkřiky zoufalství, které se vzdouvaly v mém nitru a chtěly tomuhle naivnímu klukovi říct pravdu. Pravdu o tom, jak to chodí. Každej vidí tu slávu, vrchol, zář, ale nikdo nemluví o tom konci, o tý apatii, o tý prázdnotě a lhostejnosti, se kterou se bojíš zjišťovat, jestli ještě vůbec dejcháš, protože ve skrytu duše moc dobře víš, že smrt by byla vysvobození. 
"Je to jenom písnička, o nic nejde.." vytáhl jsem z kapsy iqosku a potáhl, přesvědčoval jsem jeho nebo sebe? Protože v obojím jsem zoufale selhával a moc dobře to věděl. Protože jsem se snažil ho ve svých očích zesměšnit, ale v jeho pohledu, v jeho snaze, v těch textech, v jeho hudbě jsem viděl kus sebe, tu lásku, to odhodlání, tu ryzí čistotu, nezkaženou prachama, slávou ani vší tou špínou kolem. A možná proto jsem na něj byl tvrdší než na kohokoliv jinýho, protože jsem mu to záviděl. Záviděl jsem mu to všechno, co ještě nemá, ale brzo bude mít, protože někdo moje místo musí zaujmout a já věděl, že ty,.. ty, Kie, na to máš.